Další pokračování celkem zbytečných situačních postřehů, protože s nimi zas až tak moc nenaděláte a jenom udiveně zíráte. Absurdity, nepochopení, rozdílnost vnímání.
- Jsem v posilovně a mám zálusk na běžecký pás, který je bohužel obsazený. Proto se běžce ptám, jak dlouho na něm ještě bude. Častou podrážděnou odpovědí mi je: teď jsem začala! Ale vždyť já ji nevyháním, chci jenom vědět, na čem jsem. Aspoň přibližně přece musí každý vědět, kdy skončí.
- Jdu na jídlo pět minut před ukončením výdeje, ale bohužel už nic není. Měl jste přijít dřív! zní lakonická odpověď a já žasnu. Jak dřív? Odkdy jsou obědy jenom pro nejrychlejší a ne na počet? I kdybych přišel dřív, byl by hladovým posledním někdo jiný.
- Pán ověnčený s taškami se rozčiluje, že mu někdo nepomůže, když si na ulici kupuje zmrzlinu. Odložit si tašku zjevně nezvládá, vázne koordinace placení, přijímání kornoutu, pak zase součinnost úchopu tašky s lízáním… Ano, mohl a nemusel mu někdo pomoct, ale kdyby si nechal zajít chuť, měl by po problému. Připomíná mi to chování rozmazleného fracka.
- Jdu po turistické značce a ono ejhle: Chci odbočit, ale u trasy, na kterou se dřív mohlo, se tkví cedule s nápisem: zakázaná cesta. Někdo však může dělat hloupého. Cesty se jmenují různě: Křížová, Sněžná, Tetřeví, Jelení…tak proč ne Zakázaná? Třeba jde o symboliku dříve zakázané cesty, nyní však zprůchodněné.
- Beru to, že se památky chrání, ale opravdu je to až tolik nutné třeba u skal? Například u Petrových kamenů v Jeseníkách? Dříve se k nim mohlo na deset metrů, dnes to odhaduju na půl kilometru. Jasně, čarodějnická památka, možnost úrazu, ale zákazy přec tak lákají! Nezakazoval bych, nebuzeroval bych, ale argumentoval a vychovával bych. Třeba fotkou před padesáti lety a ze současnosti. Aby návštěvníci zpozorněli, tahalo je svědomí, že nejenom zvětralý zub času má za následek tak propastnou změnu vzhledu.
- Polopenze v českém hotelu, při večeři všude kolem číhající servírky – rychlosklizečky, které mi od stolu už dvakrát odnesly nedojedený talířek s jídlem, když jsem si šel pro pití. Příšerně tím otravují a stresují, jakoby snad mezi sebou závodily kdo toho dřív a víc do kuchyně odnese.
- Když někdo mluví za vás, je ohavné a neomluvitelné. Jako mladý kluk jsem se hrozně moc těšil na to, až poprvé ochutnám smažené pýchavky, dokonce jsem se chtěl podílet na jejich přípravě. Toho dne jsem ale musel přes poledne někam odejít. Přesto jsem byl ujištěn, že mi známí jídlo nechají. Vrátím se a ono ejhle, nic nezůstalo. Ale prý ať z toho nejsem smutný, stejně by mi pýchavky nechutnaly. Hmmm, možná úplně stejně jako všem těm ostatním, dodávám já.
- Nastupuji do vlakového kupé, kde je málo místa. Ve směru jízdy jenom jediné a je obsazené taškou. Cožpak nepatří batožiny jinam? Proč se musím majitele doprošovat o jeho uvolnění? Má snad taška jízdenku?
- Obdobě je to i s dotazem na volné místo v autobuse či ve vlaku: Dobrý den, je tady volno? Proč by tam pro vás nemělo být volno? Jakým právem by nemělo, když volné místo vidíte? Tady slušnost velí jenom pozdravit a kdekoli se na neobsazené místo posadit.
- Automobiloví řidiči, kteří chtějí za něco poděkovat, zablikají blinkry, já si však myslím, že je to zavádějící až matoucí vůči nezúčastněným okolo. Když už někdy, tak já děkuju zapnutím zadních stěračů. Možná to někteří nepochopí, důležitější však je, že tím situačně nikoho neohrožuju.
- Když se přeje „všechno nejlepší,“ mnohými je to chápáno jako přání odfláknuté a raději by slyšeli klišé slova o přemíry štěstí, lásky a spokojenosti. Jenomže to všechno přece a vlastně úplné maximum, zahrnuje přání všeho nejlepšího.
- „Ale vždyť to s ní bylo jenom jednou!“ Kdyby vás hned nenapadlo do jaké kategorie tuto větu zařadit, jistě to budete vědět po této: „Jsi moc hodný kluk, já si tě fakt nezasloužím a přeji ti lepší holku, než jsem já.“ Nebo že by až po této? "Víš, já s tebou nemůžu nic mít, protože pak bych určitě zjistila, jak je to s tebou krásné a chtěla bych tě pořád a napořád." Inu, třeba je ta první věta takovou malou pozdější mužskou odplatou za kdysi ty ponižující.
