Momentky ze života, nad kterými zůstává rozum stát a s kterými se většinou nic převratného udělat nedá. Bude tam i ta Vaše?
- Chladným mě nechává to, když sportovci po prohraném finálovém zápase brečí, jako by jim právě někdo vyvraždil rodiny a stali se z nich chudí příbuzní. Oběma soupeřům přece musí být už před předem jasné, že jeden se radovat nebude.
- Přeji si langoš jenom s česnekem, protože tak ho mám rád. Avšak prodávající omezenec se pousměje a naláduje mi na něj kopec sýra a tubu kečupu a myslí si, jak dojemně mě překvapil, jak mi tím, udělal dobře.
- Pacient často neví, jakou má stolici. Ba co víc, příčí se mi to říct i při další návštěvě. To je pro některé opravdu tak úchylácké se na ni podívat, když to může ke správné diagnóze hodně napovědět?
- Jdu s 1,5 litrovou PET lahví do studánky pro vodu a přede mnou ji tam do čtyř pětilitrových kanystrů právě začne čepovat někdo jiný. Pozdravíme se a neřekne mi, tak pojďte, já vás pustím. Tak si o puštění nadrzo říkám sám, ikdyž nespěchám.
- Sportovní komentátor v 80. minutě fotbalového zápasu diváky informuje o tom, že do konce utkání zbývá plus mínus deset minut. Co to jako má znamenat?
- Nechápu hlášku, že fotbal se hraje především pro diváky. Tak proč je tolik bezbrankových a nudných zápasů? Kdyby se fotbal hrál pro diváky, tak se utápíme ve skóre 6:3, 8:4 a 5:5 se samými parádičkami pair excellence. Tak kde to všechno je?
- Jedině tato zubní pasta je nejlepší! Jedině tento chleba se dá jíst! Cože? Tobě se nejvíc líbí takové filmy? Vždyť přece nejlepší jsou... Co s tím? S takovými egochytráky se nebavit!
- Když mi někdo řekne, že jsem podobný jednomu americkému pohlednému herci, zalichotí mi to. V zápětí ten neomalenec dodá: Jenomže bez těch šedin.
- Jednou jsem uslyšel před pokladnou v řadě za mnou. Byla zrovna lístečková akce 30, 20 a 10% ních slev a chytrá paní, dávající zboží na pás, povídá svému muži. To stojí míň, tak na to dej těch 30 a na tamto nejdražší dej 10%. Muž samozřejmě neprotestoval a dost možná, že ani nepřemýšlel.
- Když v jídelně požádám paní kuchařku o tři knedlíky místo pěti, vyloží si to tak, že mi zákonitě musí dát o to míň omáčky i masa než ke standartním pěti knedlíkům. Takže už neříkám nic a zbylé knedlíky vesele vyhazuju.
- Když někdo někoho oslovuje: "Hele! Hele ty, Hele pojď sem," zježí se mi na sobě úplně všechno. To už je mi daleko přijatelnější konkrétní titul "ty vole," přičemž je zajímavé, že s vražednou kombinací "heleďse ty vole," jsem se ještě nesetkal. Kam tím mířím? Přece když dotyčného neznám jménem, pořád to je to pán, paní, slečna nebo mladý pán a žádný Hele.
- Pro koho je vrcholem nejslušnějšího pozdravení: Dobrej! při kterém se navíc tváří jako mistr světa, toho se snažím ignorovat. Avšak zdegenerovanému pozdravu více než směle konkuruje neuvěřitelný paskvil: „čistoskvoucí.“
- Prší a máte smluvené rande. Muž na něj samozřejmě jde, ale ona nepřijde. Později se diví, že jste se stejně nerozhodl i vy. Snaží se vám vtlouct do hlavy, že je přece úplně jasné, že když prší, všechno se ruší. Je však s podivem, že tento názor ji neopouští ani v dnešním světě plném deštníků a mobilů. A proto bacha na sněžení, vítr a třeba i na sluníčko, protože co kdyby jí zasvítilo do očiček.
- Mně to stejně nechutná, ale jestli chceš, vezmi si to. Je to dárek nebo zbavování se nepotřebného? Děkovat nadšeně nebo chladně? A co další darování? Obdarovat někoho tím, co sami pokládáte za nejlepší, ikdyž o adresátovi víte, že to příliš neocení? Je vám to trochu proti srsti, že jo? Ale v tomto případě určitě ano, darujte jeho oblíbené víno, ikdyž vám chutná jedině Whisky. Jen v případě, že to nevíte, darujte podle sebe jen to nejlepší.
- Nechápu ty, co myslí naprosto vážně to, že před příchodem uklizečky musí ještě uklidit, aby si o ní, o hospodyni, něco špatného nedejbože nepomyslela.
- Přemýšlí vůbec ti, kteří při omluvě používají podmiňovací způsob „Chtěl(a) bych se omluvit,“ což berou za hotovou věc omluvy, přičemž se de facto jenom „chtějí“ omluvit, ale neomlouvají se. Vidím v tom neuvědomělost, neupřímnost, zdráhavost. Přitom je tak prosté říct jednoduše: Omlouvám se.
- Když mi nadřízený zadá termínovaný úkol a čtyřikrát mi ho připomíná, jenom si o něm pomyslím: Podle sebe soudím tebe.
- Vyskakuju z kůže, když slyším někoho nadšeně říkat: „Víš, neměl(a) bych ti to říkat, ale…“ On či ona tvrdí, že neměla, ale od povídání by je nezastavilo ani rozjeté Pendolíno.
- Jednou se synek divil, že absolutně nechápe, jak můžu na kole vyjet bez tachometru, aniž bych věděl kolik ujedu, jakou maximální a průměrnou rychlostí. Vlastně ano, chápu ho. Od jeho raného dotazu, jestli už byly za mého mládí vynalezeny všechny barvy.
- Na oplátku mě dcerka naprosto dodělala sdělením, že nutně potřebuje nový mobil, protože se jí v něm zadrhávají písničky, kterých má tři a půl giga z celkové kapacity čtyř.
