Nešla bys na pivo?

Už delší čas jsem ji sledoval. Jak se koupala, jak se opalovala, jak si mě vůbec nevšímala. Přesto jsem ve své pozorovatelské činnosti nepolevoval, nepřestával si přát, aby se aspoň jednou podívala mým směrem, jednou jedinkrát na

mě pohlédla, aby se na mě, byť jen malinko, pousmála. Ale to už ode mě byla hodně bujná fantazie.

A že jsem se ji snažil i hypnotizovat, nejenom vroucně si přát, o nás dvou snít! O tom, jak za ní ke břehu řeky neodolatelně nakráčím, vtipně ji oslovím, kvalitně zaimprovizuju a zaujmu nonšalantní postoj. No bóží! Hltat bude každé mé slovo, sjíždět mě bude pohledem, mým průpovídkám se bude smát natolik, až vzbudí pozornost všech kolem. Nakonec spolu odejdeme ruku v ruce a všichni čumilové nám budou závidět. Její krásu, moji troufalost a úspěch, naše budoucí štěstí.

Prožíval jsem i snové záblesky, jak spolu sedíme v kině, střídání letmých dotyků s něžnými polibky, jak jsme netrpěliví a nemůžeme se dočkat, až film skončí, až odejdeme. Rozhodnout se, jestli k tobě nebo ke mně, bylo naším jediným problémem. No, věru hezky předpisově jsem si to nalajnoval, náš začátek si vysnil vskutku velmi vydařeně.  

A pak jsem pohlédnul skutečnosti do očí, jedině a zase na ni. Na zrzavou krasavici jak se koupe, jak se opaluje, jak je tam jenom sama pro sebe a je jí dobře. Jenomže, co když jí může být ještě líp? Co o tom ona ví, když o mně neví?

Očekávané stmívání mě nejspíš mělo přimět k tomu, abych se odhodlal k činu. No vždyť! Přece z toho nebudu dělat vědu. Přijdu, zeptám se, hned bude ruka v rukávě! Nic náročného, bude to takové malé déja vu, protože cestu k šťastnému cíli jsem si už ve svých slastných představách prožil.

Uf! odfrknu si, chystám se na to. Zrovna přišla z vody, lehla si. Než se plně oddá odpočinku, bude ta ideální chvíle na oslovení, k seznámení. Vyrážím! Cestou mi tep letí rychleji než Bolt, ale to se srovná. Až k ní přijdu, pak se uklidním, Bolt doběhne a zvítězí. Vím to! Přikážu si to!

Jsem u cíle! A! Co teď? Tréma, ke zhroucení bízko, blizoučko. Chvíli u ní stojím jako paňác, který ztratil řeč, odvahu i důvod počinu. Naštěstí přece jenom něco zplodím. I když...

„A..a…a..a… ahoj!“ vykoktám ze sebe a nejsem se sebou zrovna dvakrát spokojený. Když na kostrbatý pozdrav moje vyhlédnutá dívka nereagovala, přál jsem si propadnout se do země. To mě opravdu neslyšela? A když ano, to není na oslovitele zvědavá ani trochu? Musel jsem na to jinak, nejlépe lépe.

„Ahoj, ahoj, ahoj!“ překvapila mě hned třikrát vlastní dokonalost. To zapůsobilo. Nejdřív otevřela oko levé, zakrátko i pravé, opřela se o loket. Zívla. Nejspíš zklamáním, že vidí jenom jednoho - mě. Čekala, nic neříkala, ale čelo svraštila pořádně. To jsem bral jako jasně naznačenou pobídku k pokračování našeho nadějně rozjetého rozhovoru.

„Nešla bys na pivo?“ vyhrkl jsem ze sebe. Obočí jí vyjelo nahoru, div nevypadlo z hlavy, a brázdy na čele se v ní prohloubily ještě víc. A to jsem si myslel, že své mimické maximum už předvedla. Ve chvíli, kdy bylo čekání na její ano už poněkud trapné, se přece jenom projevila.

„Cože?“ jasně formulovala svoji skrytou náklonnost.

„No, na pivo, jestli bys nešla,“ rád jsem jí zopakoval pozvání. V tu ránu se začala smát na celé kolo, až se z toho posadila. Hlavu si rukama chytila jak do svěráku, přičemž v hurónském řevu nepolevovala. Začal jsem se ošívat, znervózněl jsem, protože až tak bouřlivá reakce se mi ve snu nezjevila.

Když ze smíchu ubrala, domáhala se upřesnění: „A s kým?“ 

Když jsem ukázal na sebe, nesnesitelný smích začal znovu. To mě znepokojilo, navíc se k tomu přidala i zvědavá reakce okolí, která mi nebyla kdovíjak po chuti. I tak jsem vytrval. Došlo mi totiž, že ječení není mluvení, že lidé kolem pořád ještě netuší, proč najednou dívka produkuje tolik smíchu. Abych vyrovnal naši hlasovou nerovnováhu, pousmál jsem se a chápavě se otáčel na obě strany. Snad až můj klid je přesvědčí, že to se mnou není až tak frustrujícně zlé. I když, asi už bylo! 

Když se ztišila podruhé, rozhodl jsem se, že tajuplný smích nehodlám riskovat potřetí, že se přátelským pozdravem slušně rozloučím, a oba si půjdeme po svých. Jenomže, když v tom se stalo něco, něco, něco… nepochopitelného!

„Tak jo!“ řekla tiše, ale srozumitelně.

„Cože?“ překvapivě vyjeknu.

„No, chtěls se mnou přece na to pivo, ne?“ dokázala mě likvidovat i kladnou odpovědí.

Lidičky, já z toho šoku ani nekoktal, jenom jsem zíral a lapal po dechu. Sice jsme neodcházeli ruku v ruce, ale ty lidi kolem, ty jejich nepřejícné ksichty bych vám přál vidět. Pro mě to bylo, jako kdybych si se svou chotí vykračoval po červeném koberci pro ocenění nejlepšího scénáristy filmu Kráska a zvíře aneb Nesoudnost nade vše.