Příběh psí a člověčí. Se špatným koncem a s dobrým koncem. V obou případech o důležité denní potřebě. Jak začít? Cokoli. Začátek je u mě vždycky problém, psaní nevyjímaje. Pak už se to dá a na závěr se vysloveně těším. Jenomže jsou závěry a závěry. Kéž by všechny špatné konce existovaly jenom na papíře.
Umřela Bonitka
do hrobu dána, hudba ať hraje tuš.
Hovínka po ní nezůstala
stalo se, nedýchá už.
Byla tak hodná, milá, malinká
ulehla a pořád myslí si
že spinká, spinká, chudinka.
Já vám teda něco řeknu. Lejno, výměšek, exkrement, stolice, nic z toho nepoužiju, upřednostním hovno a ty amine se div, kruť hlavou a mysli si co chceš. Vztekej se, dupej, stavěj se na zadní, smaž mi příspěvek, roztrhej ho, přesuň do soukromých, ale hovno je pro mě pojem, zárukou dobrého trávení, důkazem žití, symbolem zdraví a spokojenosti, nezbytnost, které synonyma nejsou hodna. Protože když není, je to zlé. Bonitčino trápení s hovínkovskými placičkami úzkými jak těsto na nudle by o tom přesvědčilo každého. Nádor je sviňa.
Ať už je to hovno psí, lidské či jiné zvířecí, věřme v něj, važme si ho, oslavujme ho. A kdybyste snad pochybovali, že psí doják je na věnování pozornosti málo, milerád posloužím příkladem soužení lidského, naštěstí se zdárným koncem, a proto i druhým začátkem.
Otevírám šestistránkový, téměř 18 let starý dopis od mé kamarádky Božky, s kterou jsem chodil do Brna na angličtinu. Píše (zkráceně cituji) mi v něm: „1. 10. 1997 se můj osmiměsíční syn podrobuje operaci uzavření stomie – byl to můj nejhorší měsíc v životě. Den předtím už nic nejedl, v noci už nesměl ani čajík, byla to hrozná noc. Ráno okolo 5. hodiny mu udělali poslední výplach stomie a konečníku, na sál ho odvezli v 8 a za půl hodiny začala operace. Pan primář mi řekl, že bude trvat 1,5 hodiny a že mě vyhledá na oddělení, aby mě informoval. Já jsem nervózně čekala, ještě teď mám slzy v očích, ale věděla jsem, že to jinak nejde, city musí jít stranou. Víš, musím se smát těm ženským, které chodí do poradny pro děti, jak se zaobírají malichernostmi, jedna druhé se chlubí každým přibraným dekem dítěte a kontrolují každý flíček na kůži.
Operace se protáhla na tři hodiny, náš Radeček měl po těch předešlých operacích spoustu srůstů v bříšku, takže pan primář musel odřezávat a postupovat velmi opatrně. Ještě špatně šlo sešívat tu stomii, protože Radeček měl vyvedené dvě dírky. Jeden vývod od žaludku přes střívko ven a druhý z venku přes střívko do konečníku. Protože kakal pouze tou první dírečkou, měl ji rozdilatovanou zhruba na 1,5 cm. Spodní druhou dírku nepoužíval, takže pomalu zarůstala a v den operace měla jenom 0,5 cm, takže se ty průměry sešívaly pěkně blbě. Ale pan primář to zvládl, udělal mu na bříšku housenku o 16 nohách a já jsu nyní nejšťastnější matka na celém světě.
Radečka odvezli na JIP, kde strávil 7 dnů bez stravy, pití a matky. Byl tlumen sedativy, ale přesto to muselo být hrozný. Až 4. den mu dali napít, jinak nic. Ten týden bez něj byl hrozný. Každý den jsem volala do nemocnice a můj nástup mi stále oddalovali. Ještě, že kojím, jinak bych se tam snad ani nedostala. Naštěstí se naskytlo volné místo, byl to zvláštní pocit, když jsem přišla po těch sedmi dnech za ním. Ležel v postýlce u okna a spal.
Já jsem ho Martine skoro nepoznala, jak byl zrychtovaný. Zhubl přes půl kila a u osmiměsíčního dítěte je to sakra poznat, poškrábaný – jak plakal a byl ochraptělý. Než jsme nastoupili do nemocnice, tak se už stavěl na nožičky a nyní neunesl ani hlavičku. Psychické následky má ještě dnes, v noci se každou hodinu budí, ale opravdu každou, nepřeháním a utiší se pouze kojením, ničím jiným.
Do špitálu jsem si přivezla vaničku a každý večer jsem ho koupala jak doma. Měla jsem tam celou domácnost, ponaučená z předešlých hospitalizací. Teplomet, rychlovarnou konvici, strouhátka apod. Vše mu ještě i dnes mixuji, aby se to spojení střev nevytrhlo. Nějak jsme to tam zvládli a doma se spravil. Ale ještě dva dny po návratu se na nikoho neusmál a plakal i na Radka. Hrozné bylo, že mu každou chvíli píchali antibiotika – ve dne, v noci, až z toho měl na nožičkách úplný hrčky. Ale Martine, co bylo na tom všem nejradostnějšího – on kaká! Nezapomenu na první posranou plinku. Bylo to ten den, kdy jsem za ním nastoupila a pan primář zrovna sloužil a šel ho zkontrolovat. A on vykakal hrču jak pěst. Znatelně se mu ulevilo a pan primář křičel „to je úžasný“ a já jsem na jeho pokyn lovila posranou plínu ze společného pytle již těch použitých. Ale jak ráda. Ještě dlouho jsem nemohla uvěřit tomu, že to už máme za sebou. Ten člověk, který ho operoval snad ani neví, co dělá pro lidi. Velice si ho vážím… Já pořád nechápu, jak může operovat takový malý tělíčko. Nyní už má Ráďa 7,5 kg, ale když ho operovali poprvé, měl 1 800 g a pan primář Chvátal mu udělal zcela nové břicho a prcku. Martine, jsem hrozně šťastná, ještě teď toho mám plnou hlavu, ale ještě se tam kousek najde na moji živnost a díky tady té práci jsem těch 8 měsíců přežila psychicky zdravá.“
Ano, tak to je. Zatímco jinde se zachraňují mimina, my tady u večeře bulíme nad starým psem. Někoho asi překvapím tvrzením, že zvířecí život nemám za méněcenný. To bychom byli už jenom krůček od rasového, věkového i pohlavního kastování hodnot životů. Život jako život. Proto kočka není míň než pes a víc než trpasličí křeček, starší člověk míň než puberťák s životem před sebou. To hlavní měřítko osobního strádání je, a mějte mě jenom za nezbytně nutného sobce a cynika, přece v tom, co se dotýká právě nás! Dnes je to pes, zítra andulka a jindy příbuzný. Brát na sebe útrapy jiných by přece nebylo o žití, ale pouze o ponurém přežívání.
Toho osudného dne, ke smutné nedělní večeři mám oblíbený Segedin, Stellu Artois na zapití a já se v tom nimrám, nimrám, ne a ne začít.
„Jez, nebo to budeš mít studený jak psí čumák,“ nařizuje mi manželka a bylo hotovo. I s dětmi se od stolu zvedáme a jdeme se podívat na Bonitčin zahradní hrobeček, kde zapalujeme zhasnutou svíčku. A pak, po návratu ke stolu, nevím proč se to stalo, i přesto, že jsem ukrutně vysazený na vychladlé jídlo, toho večera mi studená večeře a teplé pivo vůbec nevadilo.
Tak jenom to jsem chtěl, že hovno pro mě nikdy nebude sprostým slovem a nadávkou, která by měla urazit a zesměšňovat, ale jedině tím, kým ve své podstatě je. Výtvorem tolik potřebným, pro zdravý život nesmírně důležitým indikátorem.
