Blíží se čas mnohých dovolených a při balení se může ledacos přihodit. Třeba něco podobného jako paní Jitce. Její lapálie s kufrem, který ještě neopustil lůno domova, je úplně jiná, než běžné kufrové příběhy letištní.
..
Žádný spěch holka, uklidni se, všechno sis připravila v nevídaném předstihu! Vlak ti jede za necelé dvě hodiny a městská každých deset minut, ale ty se znáš a stejně budeš na vlakovém nádraží půl hodiny předem. A před odletem skoro čtyři hodiny! Jak ty jenom nemůžeš vystát ty filmy, kde se všechno stíhá na poslední chvíli.
Ještě v pohodě stihne voňavou koupel a kafíčko k tomu. Avšak při přípravě kávy pocítí něco. Cosi doposud nepoznaného. Nutkání! Pocit, že na odjezd ještě není stoprocentně připravená. Ale jak to? Na židli cestovní oblečení, doklady v kabelce má, peníze v peněžence i obálce taky a všechno ostatní je přece také tam, kde má být. A kde? V kufru přece!
Jenomže – a najednou na to přišla! Kufr byl sice napakovaný, jenomže ještě nebyl zavřený. Hned k němu letěla.
Válel se na posteli, sám samotinký, rozvalený, napěchovaný do hůry až běda. Jen ho zapnout! Že by právě to byl ten problém? Jitka zavírá hořejšek a – zip stávkuje. Dobrých deset centimetrů hader jí k tomu ještě schází. Co nejde silou, jde přece ještě větší silou, říká si a výsledek? – S koleny na kufru už jenom pět centimetrů. Ne, to snad ne! Vždyť tam má jenom samé potřebné věci! Ty nejdůležitější!
Možná jen u rodinného alba a plyšatého myšáčka se trošku zastydí. S vervou siláka lamželeza šlape po kufru jako po zelí. Několikrát. A výsledek? Pouhopouhé tři centimetry a menší promáčklina! Takže co zbývá? Co nejsilněji na tři!
1 – 2 – 3 a – jedno obrovské křup! Je hotovo! Upadlá, houpající se na bobku u postele, v ruce svírá jezdítko. Hned poznává, že zoubky zipu jsou jakési pokřivené a úplně šejdrem vykolejené. No neříkala si o to? O kardinální problém? Bylo jí neurčitě, bylo jí zle. Tohle se spravit nedá, tedy rozhodně ne rychle a hned. Možná by kufr stačilo svázat nějakými opasky, třemi nejmíň, přemýšlí. Jenomže maximálně tak do vlaku, kde by kufr měla pořád na očích, ale do letadla? Do ciziny? Na vysněnou dovolenou s provizorně přilátaným kufrem? Kdepak, to chce jiné řešení!
Volá kamarádce, jestli pomůže. Ráda by, ale podle popisu má kufr ještě menší než Jitka. I vzpomněla si na druhou. Ta je také ochotná, jenomže loďák opravdu ne. Do třetice se neostýchá poprosit bývalou kolegyni, kterou nejmíň tři roky neviděla, ale co už, jaképak morální ohledy teď, kdy jí jde jenom a jenom o kufr, o dovolenou. A ta ho skutečně měla! Nádherný, vysněný, je zachráněná! Tak právě to si Jitka myslela asi dvě vteřiny, přesně do doby, než se dozvěděla, že na ni čeká na chatě v Poličce, tedy pouhou hodinku cesty autem. Hrozná to představa!
Tak a je ztracená. Úplně bezradná, smutná, zklíčená, nikdo jí nepomůže a samozřejmě jí nikdo nemá rád. A protože proč? Protože pro ni nikdo nemá kufr! Do odjezdu vlaku zbývá hodina…
No co, tak to vzdá. Vždyť by určitě nebyla první ani poslední, kdo zmešká dovolenou. Odšourá se na balkón a zasněně kouká do dáli. Vidí lidi. A taky auta. Pak blíž. Hodně aut a hodně spěchajících lidí. „Pro kristapána! Co tady já hlupaňa ještě dělám? Přímo před čumákem mám Kaufland! Jde se nakupovat!“
Ale co na sebe? Všechno hezké oblečení má v kufru a o šatečky na cestu se „bojím, bojím.“ Doma jí tak zůstaly už jenom samé šílené ležáky. Například dvoje letité plesové šaty mínus dobrých 20 kilo a patnáct let k tomu a třpytivě lesklé šantánové halenky z doby diskotékové, socialistické, tedy absolutně non mode.
Na to kašlu a ze skříně vyšmátrá lesklou zběsilou halenku číslo jedna, skýtající jakouš takouš naději, že by jí mohla být. Sice o prsa, ale je! K tomuto odstrašujícímu módnímu divu si ponechává vytahané domácí tříčtvrťáky, ale co naplat, musí si vystačit s tím, co má. Rychle do bot a jde se. Jenomže – do jakých bot? Jitka hrabat v kufru odmítá! Nazouvá si tak archaické dřevěné škrpále, na balkóně odolávající větru dešti vytrvale a neurčitě let a hurá za nákupem!
Letí jako splašená, v botinkách si to klape jako by se o schody měla co nejdřív přerazit a ne odjet na dovolenou, přičemž na schodišti jako naschvál potká lidi, které dlouhé týdny neviděla. A žasnou všichni. Hlavní aktérka že je zrovna musí potkat v takové situaci, oni nevycházejí z údivu nad tím, jak moc se za tu dobu změnila. Nediví se jim, je na ni vskutku impozantní pohled. Uřícená, zpocená jak dělník ve sklárně, vlasy mastné a urousané, hodnocení půvabu numero zero: jednoznačně Miss Santuss! Jak jinak, když modravě třpytivá, původně plandavá, nyní však přiléhavá halenka s dlouhým volánkovým rukávem v kombinaci se světlými kytičkovanými plandavými tříčtvrťáky nemají vskutku tu nejmenší chybu. Více než soucitný pohled na rozpadající se nožní křusky je na omdlení i pro toho nejotrlejšího, který doposud mdlobám vzdoroval.
„Dobrý den, dobrý den,“ odpovědí si navzájem a všichni jsou tak nějak rádi, že nečekané a nežádoucí setkání mají za sebou. Tím rozpaky ani zdaleka nekončí.
Hned u vchodu Jitka vyleká kňourajícího psa, který na ni vždycky nebojácně štěká a doráží, jenomže zrovna teď jako by najednou zastyd. Podvraťák jeden!
„Pojď Bonitko, pojď a neboj se, páníček tě ochrání,“ tedy pro Jitku žádné pozitivní zjištění. Jenomže když se někdo nachází ve stavu dovolenkové vidiny za každou cenu, dotyčného nemůže rozhodit a zastavit vůbec nic a prošel by bažinou i přes pohřebiště zombíků.
Další pidiproblémek – přechod silnice. Řidiči čumí, čumí, ale nezastaví. Až jeden se zděsil natolik, že si zatoužil vychutnat si Jitku celou a v klidu. Avšak i k tomu je momentálně imunní. Šmírák jeden!
Jitka prolítne dveřmi obchodu a už si to k ní šine mladý muž s letáky.
„Dobrý den paní,“ tak konečně k ní někdo vyrukuje se vstřícností, někdo, koho nepohoršuju, pomyslí si.
„Paní, přináším vám zdraví. Jak jste spokojená s vaším způsobem života? Žijete zdravě? A jak se bráníte proti tloustnutí a stresu?“ vybafne na ni. Vskutku otázky v tu nejpříhodnější chvíli! Hajzl jeden!
Jitka se konečně ocitne u spásných kufrů. Tady jsou, konečně! Je čtvrt na dvě, na velké vybírání není čas. Zajímá ji pouze velikost a kvalita zipu, cena nikoli. Bere hned ten první, červený, jde dobře do ruky, má kolečka a hlavně mohutný zip i pásy.
„A jéjej, sestřička! Dobrý den! Maruš, podívej, koho jsme tu potkali. To je sestřička z polikliniky, děti pozdravte přece!“
Tak to Jitce ještě scházelo, je radostí celá bez sebe. Opravdu, proč jenom proč to má zapotřebí právě ona a zrovna teď? Hned jak ji Maruš zmerčila, nadzvihlo se jí obočí, odfrkla si a to posuzované k nekontrolovatelnému úprku k pokladně úplně stačilo.
Paní pokladní musela kufr otevřením zkontrolovat a Jitka se jí nedivila ani trochu. Také nákupní vozík projela rentgenovýma očima, jako by snad jeho klecová konstrukce byla předurčena k bezproblémovému pašování jakéhokoli zboží. Inu děvenko, zdání někdy klame, zvykej si! Sic oděna za desetinu ceny kufru, ale to je opravdu jenom výjimka! Joj to bys mě měla vidět zítra na Zakynthosu! To bys čubrněla úplně jinak. Fuchtle jedna slídivá!
Světe div se, cestou domů celých padesát metrů Jitka nepotkala nikoho známého, což pokládala za dobré znamení. Jen se z toho všeho nakonec málem podělala. Hovno v zatáčce brzdila silou vůle, ale fyzicky spěchala. Co krok, to prd, ale to hlavní si nechala až na doma.
A taky z kufru měla ohromnou radost! Všechno se do něj vešlo, hodil se náramně. Jitka vklouzla do neposkvrněných cestovních šatiček a stihla autobus, vlak i letadlo.
Tím by mohl veselý příběh i skončit, ale nebyl by úplný, protože s tím odletem to nebylo jen tak. Do letadla usedala s přítelkyní, která Jitku čekala na letišti v Praze, ale ještě předtím je to stálo hodně nervů.
Slibovaný čekající delegát ostravské cestovky se totiž nekonal. A oni bez letenek. Všude kolem nich stánky s cedulemi všech možných cestovních kanceláří, jenom ne té jejich. Telefonují. Jenomže v sobotu pozdě odpoledne se do jejich až doposud organizačně skvěle pracující kanceláře nedovolají a na dvě mobilní čísla z katalogu jakbysmet. Ale bylo to tam! Četly: Na letišti si Vás vyzvedne delegát naší CK, od kterého obdržíte letenky a poslední instrukce. K breku nemají daleko, lítají, hysterčí, ptají se ostatních a začínají přemýšlet o náhradní dovolené na Mácháči. Co teď? No copak můžete do letadla bez letenky?
U odbavování si vystály frontu a jen tak náhodou se zeptaly. Zázrak! Světe div se – konal se! Obě byly v jakémsi seznamu a na palubu byly vpuštěny.
Následný problém po příletu na letiště s dopravou do letoviska, se jevil už jako naprosto nicotný. Samozřejmě že znovu lítaly od jedné cedule ke druhé, až jejich řádění zaujalo opodál flegmaticky stojícího řidiče mikrobusu, z jehož kapsy vydolovaly kousek užmoulaného papírku s jejich zkomoleně zapsanými jmény.
Hurá, hurá, třikrát hurá! Toho večera, solidnost – nesolidnost, se obě zpily do němoty tak, že Jitčina přítelkyně si kufrový příběh musela poslechnout ještě jednou, protože si z toho zaslouženého večera pranic nepamatovala.
