Na druhou stranu zase, kdyby se někteří na silnicích nechovali jako praštění palicí, nemuseli bychom předvídat skoro vůbec. Jak rozumně si mám vysvětlit třeba tu situaci, když se při výjezdu z vedlejší na hlavní silnici zařadím za auto přede mnou a oba čekáme, až bude volno.
No, já bych za tu dobu nejmíň už dvakrát vyjel, ale což, každý jsme jiný. Pak se konečně rozjede, já taky kouknu doleva a říkám si paráda, to stihnu taky. Jenomže milá paní řidička byla neočekávaně zase jiného názoru a na poslední chvíli asi po metru najednou ostře zabrzdí. No, řeknu vám, já měl namále a ona málem v kufru mě.
Velice by mě tak zajímalo, co vede ženskou duši k provádění takovéhoto harakiri. Možná ji napadlo, že by se před výjezdem měla podívat ještě na sebe do zrcátka nebo i nad sebe, jestli před ni zrovínka nepadá meteorit, protože žádné jiné ženštější smysluplnosti mě už nenapadají. A tak se zase čekalo. Ale raděj tak, protože za pořádný ťukanec bych samozřejmě mohl já, protože jsem nepředvídal. A co bylo dál? Nic neobvyklého. Na druhý pokus vyjela normálně a já ji za chvíli dohnal, protože jela jak s hnojem.
Druhý případ je ještě zajímavější a nebudete tomu věřit, hlavním aktérem je řidič! Jedu si to v obci tak nějak jako obvykle, tedy mírně přes padesát a za mě se přiřítí nějaký spěchálek. K jeho nevoli mě předjet nemůže, protože nás míjí auto. Už už se blížíme k ceduli označující konec obce, takže zrychluji. V protisměru prázdno, ale i tak mě překvapí, že jsem předjížděn, neboť právě projíždíme dvojitou téčkovou křižovatkou. Vím, že se to nemá, že by předjížděný zrychlovat neměl, ale zrychlil bych v každém případě, tomu dacanovi tím spíše natruc. Nic proti nám nejelo, takže klídek, riziko žádné, tak podlý zase nejsem. Pan závodník mě tak musí předjíždět usilovněji než předpokládal, aby asi za půl kilometru odbočoval na vedlejší silnici doleva. A v tom mě mile překvapí. Levým kolem zastavuje přesně na úrovni středové přerušované čáry, takže mi po své pravé straně nechává dost místa k podjetí a nemusím ani příliš zpomalovat. Jenomže pak mě dojme i negativně, neboť těsně před tím, než jsme oba na stejné úrovni, se rozhoduje ke odbočovací zteči, ovšem mohutně vytáčejícím obloukem doprava. Vlna jak prase, tak to stáčím doprava taky, ani čas na troubení nemám a pravým kolem kloužu travou.
V případě kamionu bych pravotočivou vytáčku při zabočování vlevo bral a dokonce i předvídal, ale v popisovaném případě se jednalo o buď o hloupost nebo o odplatu za to, že jsem ho nenechal milostivě předjet tak, jak si on za začouzenými skly představoval. Jo, uznávám, já rozhodně neaspiruji na titul nejasertivnějšího řidiče pod sluncem.
A co mám na srdci do třetice? Tentokrát nic konkrétního. Jenom to, že kdybychom měli předvídat všechno a všude, jezdíme třicítkou, takže bychom se po silnicích spíš ploužili. Opatrnosti není nikdy nazbyt, podotkne pan opatrný. Ale přece nechceme mít cestování jenom o strachu a přicházet tak o potěšení z jízdy? Jít do extrému, tak nejenom na sebevraždném věhlasném mostě, ale i za osamělým stromem v poli se může schovávat skákající šílenec. Jak s našimi obavy při projíždění obcemi, kde může z každé zahrady vyběhnout neposlušný pes a rozběsněné dítě? Co na křižovatkách a na semaforech při zelené? Mám i na hlavní a na zelené do kroku přibrzdit, protože i tam přece se dá předpokládat zdrogovaný řidič nebo frajer, který dává přednost jenom svým, tedy autům, co jezdí na červenou?
Hodně jsem bojím té policejní formulky „ale pane řidiči, to jste přece mohl předvídat,“ kdyby se mi něco takového stalo. Může mi tak někdo poradit něco na obranu? Dá se na silnici vůbec něco nepředvídat?
No nic, přečetli jste jenom pár postřehů s vědomím, že se nejedná o žádný literární skvost a už vůbec nemá ambice na nejlepší blogy dne. Snad jen, při příhodné hvězdné konstalaci, která zdrží články ostatní, že by možná blog půlhodiny? :-)
Přesto má text jedno velké přání. Na základě popsaných případů zapůsobit preventivně, přičemž je jasné, že jenom těmi zmiňovanými celkový výčet zdaleka nekončí. Zajímavé cestovní zážitky, při kterých jste nechápavě kroutili hlavou, snad zažil motorista úplně každý.
Nejvyšším, avšak těžce dosažitelným cílem však je, aby k těmto prekérním událostem nemuselo docházet vůbec.
