Pravda, trochu nám nasněžilo, a to dokonce i na silnice, což k jízdě odradí nejednoho nevýrazného řidiče. Ale kdyby měl po ruce rádce toho nejpovolanějšího z nejpovolanějších, nemuselo by.
Řidič poté, co konečně dostal rozum.
A na tom, že právě spolujezdci jsou těmi nejlepšími řidiči, určitě něco bude. Zvlášt, když to tvrdí názorově tolik vytříbená Lucie Bílá a osm z deseti spolujezdců, přičemž ti dva na sedadle vedle řidiče spí nebo v ruce svírají slepeckou hůl. Nabízím několik co nejupřímněji míněných dopravních rad od těch nejpovolanějších, mou maličkostí po různu odposlouchaných a sepsaných.
„To se na to auto před tebou musíš pořád tak lepit? Jestli ti to dělá radost, zkus to taky někdy v posteli!“ – Beze všeho, ale ženská bolest hlavy je v tom pro mnohé velice výrazným protivníkem. Mimochodem: vždyť nebylo řečeno v jaké posteli...
„Ty tam vidíš, že předjíždíš? Já teda ne!“ – Jen jestli to není proto, že řidič má ze své strany zpravidla lepší rozhled.
„Ta stopka tam není pro parádu, ale že máš zastavit!“ – Když nemusím, nezastavím zvlášť na těch nebezpečných místech, kde je rozjezd z nuly v neprospěch bezpečnosti. Pouhé přibržďování policejních aut a řidičů MHD to před nejednou stopkou potvrzuje.
„Před zatáčkou máš pokaždé předem brzdit, aby to s dětmi vzadu neházelo!“ – To určitě! Děti nejsou smetana.
„Doprava, doprava! Obrať to, vždyť jsem říkala, abys zabočil doprava!“ - Ale já zabočil doprava. „No ale já přece myslela doleva, tys to nepoznal?…“ - To ponechávám raději bez komentáře.
„Brzda, plyn, to je tvůj styl jízdy. Dovedeš vůbec jet taky někdy normálně?“ – Problém asi bude v řidičově a spolujezdcově rozdílném výkladu, co je to normálně.
„Závodíš se závorami?“ (před železničním přejezdem se chce řidič rozjet hned jak se závory po odjetí vlaku pohnou) - Jo a vůbec nejlepší by bylo, kdyby si je střechou auta po podjetí mohl ještě nadzdvihnout.
„Když říkám zprava dobrý, tak proč se tam musíš dívat ještě i ty?“ – Inu třeba proto, aby řidič nevyšel ze cviku, když jede sám. Když už pominu hazard někomu vůbec věřit.
„Kdybych se nebála řídit, já bych ti hned předvedla jak se řídí!“ - No, tak ještěže jenom kdyby!
„Ty předjíždíš cyklistu přes plnou čáru?“ - Ano, protože čára není zeď, dva metry je v předpisech a obvykle bývá zvykem někam dojet a nejlépe včas.
„Zase závodíš? Zase musíš předjíždět? Nejenom že před tebou žádná sukně neuteče, ale ani nikdo neujede!“ – Ale když jedete v obci 50 a mezi nimi 90, přísedícímu je zase divné, proč skoro stojíte.
„Tam byla 40ka, tys ji neviděl, že zrychluješ?“ – Viděl, ale čas kvapí a co čert nechtěl, od té doby jsme projeli už dvěma křižovatkami.
„Tady u vchodu mě vysaď a auto zaparkuj hned někde u kraje!“ Řidič vysazuje a poslušně zaparkuje na kraji parkoviště. Po nákupech se dozvídá, že až tak úplně zkraje parkovat nemusel.
„Brzdi přece! To nevidíš, že taky brzdí?“ – A kdyby vzlítnul, měl by snad každý řidič taky? Dát nohu z plynu zpočátku kolikrát stačí už jenom proto, že nikdo nechce mít v kufru toho debila za sebou.
„Pozor, kamion! No snad ho nebudeš předjíždět? To nás chceš všechny zabít?“ - Tady už hodně zbystřete, rýsuje se kritický stav, kdy bychom měli nutnost předvídavého chytrolína vedle sebe zvážit opravdu přísně.
„Bacha!“ A řidič odpovídá: Na co? „Já nevím, to já jenom tak, preventivně.“ - A tady pozor podruhé, nyní nastává moment, který o nutnosti přítomnosti spolujezdce už definitivně rozhodl.
Přeji vám pohodovou cestu nejenom se šťastným návratem, ale i s nebolestivou hlavou během jízdy. A kdyby snad bylo nejhůř, nebojte se pro sebe i něco udělat. Takzvané blažené trio: Zastavit, vysadit, ujet.
