15 minut za tisícovku. Nevěříte? Po přečtení byste měli. Když ani tehdy ne, zkuste si to vyzkoušet. Byla půlka prosince, mínus sedm, na zemi sněhový poprašek, krátce po sedmé hodině ranní ještě tma a v úmyslu mám zaparkovat
poblíž Fakultní nemocnice.
Hledám, slídím, ale všude obsazeno. Tam, kde to dřív aspoň „na pražáka“ šlo, jsou teď závory. I tam jsem se chtěl vetřít, ale chtělo to po mně nějakou kartičku, tak jsem z dobrého úmyslu couval. Po objetí půlky nemocnice zaparkuju poblíž soutoku Labe s Orlicí tak, abych při vyjetí nepřekážel ostatním autům, takže mimo asfalt na stejně ztvrdlou zem. Při odchodu si ještě říkám, že ty čtyři auta za mnou si o nějaký ten šrám docela koledují, protože kdyby někdo z prostředku vyjížděl... Tma, spěch, nezkušenost, málo místa, nedostatečně odmrazená okna...
Co jediné mě snad trápilo, byl mírný sráz k řece, ale automatická ruční brda mě nikdy nezklamala. Přeskočím krátkou vyřizovačku v nemocnici, za patnáct, dvacet minut jsem hotový. Blížím se k autu, ale co to? Vidím jakési blikání a zhrozím se. No to snad ne, auto mám v Labi! A policie je u toho tak rychle? Hrůza! Uvnitř jsem měl všechno. Tep se mi zrychluje, skoro běžím. Jsem už docela blízko, ale co to? Auto vidím! Oddechl jsem si, ale přesto se kolem něco děje. Pořád to tam bliká, jen matně rozeznávám dvě mihotající se postavy. Učiněný kolotoč Humberto! Jen houšť, ať si každý z mostu myslí, že tam dole se stala minimálně vražda. A ono skoro jo, jenomže na mém autě – má totiž botičku.
„Doufám, že tu nejste kvůli tamtomu autu?“ ptám se zbytečně. A že jestli myslím to moje parkování vážně. Na zbytečné otázky to bylo 1:1. Doplňuju, že parkuju tak, abych nebránil autům ze středu parkoviště ve výjezdu, na rozdíl od těch za mnou, které zasahují polovinou do cesty.
„Ale vy stojíte na trávě, pane!“
„ To ano, jinak by to nešlo,“ orgáne.
„Ale na trávě se ale nestojí, víte co to stojí? Kolik miliónů korun do úpravy zeleně město každoročně dává? A pak si přijedete vy a zaparkujete na trávě, když všude kolem je parkoviště,“ dává mi zanícenou přednáškou za vyučenou a já si něco pomyslím o místech plně obsazených a o rozhazovačném městu. Tak město dává milióny! Cha! Že o tom nevím, že město maká, že má ručičky a nožičky.
Ale to jsem přešel, argumentuju jenom tím, že je to jenom tráva, na kost zmrzlá tráva, a jestli jí to tak vadí, proč nedají botičky i těm za mnou. A odpověď? Nepřekvapivá. Ti prý parkují aspoň polovinou na asfaltu a možná je tam krajnice i rozšířená.
Tak to mě nadzvedlo, to jsem se tam zrovna šel podívat. A to víte, že ne! Botama ryju do zeminy a špičky bot mám samou hlínu. Tak se na ten váš parkovací asfalt pojďte podívat, nechávám se slyšet, ale pánové mě mají na háku. Mají totiž kvůli mně hrozně práce s nějakým vypisováním. Jak vozidlo pražské SPZ… jo tak tady bude háček!...
Vyslechnu si jen, abych se uklidnil a jestli vím, že můžu dostat pokutu až deset tisíc. To mi vyrazilo dech, který mi ten hodný pan policajt upravil sdělením, že dostanu jenom tisícovku a jestli s tím souhlasím. Asi jsem hned měl, ale vyrukoval jsem s tím, že jenom v případě, když pokutu dostanou i ti za mnou. O tom prý se mnou diskutovat nebude a čekal na odpověď. Aha, je mi to jasné, pražská značka a ti za mnou jsou Hradečáci. Nadechl se, ale řekl jenom, že se naposledy ptá, jestli souhlasím. No co jsem měl dělat, přede mnou hodina cesty do práce, stíhal jsem to jen tak tak. Uvědomil jsem si, že s botičkou na kole mohlo být ještě hůř, kdybych svědomitě vzorné měšťáky u auta už nezastihl.
Poté, co jsem z peněženky vylovil bankovku, nenásledovalo ani žádné neupřímné prosím a na shledanou, světélkující cirkus Humberto v poklidu odjel dělat estrádní potěšení zase někam nikam.
Až cestou do ordinace mi došlo, že jsem souhlasit neměl, když jsem o tisícové vině přesvědčený nebyl. Měl jsem si stát za svým a domáhat se vysvětlení, proč neplatí na všechny stejný metr, proč zmrzlé trávě vadilo parkování jenom pod mým autem.
Neřeknu květinový záhonek, rozměklá půda, kdyby bylo všude kolem volného místa habaděj, ale obyčejná tráva! Takže až to zase někdo někdy v dobré víře zapíchne na travně úrodné půdě jako já, snad městský problém posune dál než já. Ale soupeřem mu bude těžký protivník, protože zelená na jaře a v létě vypadá přec tak hezky!
Uf, to byl panečku prohřešek! Vzít řidičák mi měli, zavřít až zčernám mě měli, sto tisíc pokuty mi měli napařit, aby zas to štědré město vojáků, kujev, cyklostezek s naší nejnudnější trasou na Kuks, tolika zeleně na úkor parkovacích míst, mělo zase do čeho zbrkle a nelogicky investovat. Vlastně, zbytečně ne. Vždyť já jsem toho příkladem.
Milí čtenáři, zapomeňte na moji příhodu. Vždyť „čo bolo, to bolo, terazky“ je nový rok. A do toho vám všem přeji co nejmíň podobně hnusných zážitků na úkor porozumění a pochopení, aby jakýkoli váš údajný prohřešek byl potrestám jedině spravedlivě, přiměřeně. Vždyť o co v životě zásadně jde? O to, abychom si žití užívali a ne si ho mezi sebou znepříjemňovali. Pojďme se tedy pokusit být chápavější a ohleduplnější, tedy, a nebojme se těch slov, být na všechny kolem sebe příjemnější, hodnější.
