Možná byla narozeninová oslava obyčejná, možná ne. Až do jisté chvíle... Kdo odešel dřív, později už těžko uvěřil.
Obrázek je ukradený a tudíž jen ilustrativní. Zato velmi, velmi názorný.
Karel se konečně probral. Nechtělo se mu vstávat, nechtělo se mu nic. Takhle úplně stejně se probral-neprobral ještě čtyřikrát. Definitivně vstát se přinutil až napopáté a stejně i tak mu nebylo nejlíp. Žaludek jak seschlá mandarinka, ale aspoň polívku by si k bědu dát měl. Celý den v osamělém bytě bude mít na to, aby se do zítřka zmátořil. To zvládne, ostatně, polední opici neprožíval poprvé. Ale včerejší oslava, protažená do rána, ta všední rozhodně nebyla. Striptérku jako narozeninové překvapení, to si dal líbit, matně si vzpomíná na jeden z přehršle dárečků. Slavily se totiž Karlovy narozeniny. S kolegy a kolegyněmi, v kruhu přátel, sportovců, dokonce i několik pacientů přišlo. Jistě i zítřejší pracovní ráno s oslavnými dozvuky bude velmi zajímavé.
Předpoklad to byl více než pravdivý, už příchod do práce nepůsobil nejběžněji.
„Dobrý den. Dobrý den, sestři. Ahoj, ahoj!“
Něco připadalo Karlovi podivné. Pikosekundové úsměvy, pak cudné sklopení zraku. Úsměv? To sotva! Nebyl to spíš posměšek? A proč by? Kdepak, třeba si jenom něco namlouvá, vždyť pořád ještě není ve své kůži. Na druhou stranu zase, člověk nikdy neví, navíc rychlost nemocničních tamtamů je až neskutečná. Provinil se snad nějak? Však se to brzy dozví, už za chvilku mu kolegové na lékařském pokoji všechno objasní.
„Čau hoši, máte se?" Nic.
"Krucinál proč jste i vy tak chcíplí?“
Rozezněl se smích a Karel nevěděl proč.
„Jo, chcíplí! Hlavně že ty nejsi, nebyl jsi!“ ale Karel zřejmou narážku nechápe. Čemu pořád nerozumí?
Ranní porada interny proběhla téměř jako obvykle. Kolegové se ztišili, ale staniční a vrchní sestra na Karlovi pořád visely. Zatracené ženské! Hlavně že primář byl v pohodě a ostatní mi můžou, víte co.
Za minutu byl zase na rozpacích. Na chodbě se na něj nelichotivě podívaly dvě známé sestřičky. Tentokrát ho jejich rentgenové pohledy na pochybách nenechaly. Ne, to přece není normální, muselo se něco stát. Co neví a měl by? Vzhledem k jeho oslavě, sází na to, že to něco se přihodilo právě tam. Jen si pořádně vzpomenout co. Na všechno, to není v jeho silách, postačilo by jenom na to podstatné. Útržky se mu vybavují jenom bezvýznamné, kusé a děravé jak rybářská síť. Všeho všudy malé, bezvýznamné nic. Jídlo pití, taneček, ale dějství kolem striptérky má už slušně zamlžené.
Znovu se na pokoji ptá Milana, ptá se Pavla.
„Ale jo, výborný večírek, excelentní taneček, mělo to grády, fakt! Vskutku ne-za-po-me-nu-telné!“
Toliko chvála, ale nepomohli mu. Karlovo okno zdá se být zabedněné a dosti veliké. Co jenom, co tam kdo mohl prožít za nezapomenutelné okamžiky, snaží se chytnout aspoň něčeho. Těsné ploužáky se sestrami? Líbačka na chodbě nebo snad ještě něco víc? Že by dokonce on? No bóže! Je snad chlap, ne? A dokonce stále ještě svobodný! Nebo že by přepískl a že by se něco přihodilo až v takovém rozsahu, který mu má být utajen? Anebo někomu vadilo s kým? Znejistí. Ne, jenom to ne! Chlapa by přece nepolíbil ani za pomoci čtyř promile!
Na jakékoli líbání si opravdu nevzpomíná. Jenom na striptérku. To jo, byla hezká, k němu přítulná, tancovala, vykrucovala se kolem něj, ale pak si ze svých narozenin už nic nevybavuje. Napadá ho snad ještě: na sobě žádné šrámy, na oblečení také bez stop násilí, takže vlastní rvačku vylučuje, maximálně připouští nějakou hádku. A kdyby snad ano, tak určit s kým a ohledně čeho, to je nad doktorovy síly.
Také z kolegů už nic kloudného nevymámil a ani odpolední kafe už doma, podpořené usilovným vzpomínáním, mu nepomohlo. Za chvíli si dá další a tím jeho veškerá pátrací aktivita definitivně skončí. Nechtějí mu nic říct, tak ať si to nechají, zrovna on se nikoho doprošovat nebude, on přece žádný problém s ničím a s nikým nemá. Za pravdu mu dává i konejšivá poopicová poučka, že na co se nepamatuje, jako by se nestalo.
Karlovi zvoní mobil. Koukne na displej, volající číslo nezná. Určitě zase nějaká paní zaručeně výhodný tarif nebo pán vy ale musíte mít radost, že jste vyhrál magnetický polštářek za patnáct tisíc, ale…
Jakože s něčím takovým udělá pokaždé krátký proces, dnes bude obzvláště ostrý. Nestrefit se do nálady, i s tím musí volající počítat.
„No prosím,“ začíná arogantně, aby už hned zkraje dal najevo, že lehké to s ním zrovna teď nikdo mít nebude.
„Dobrý den,“ zazní příjemný ženský hlásek, za kterým následuje dlouhá odmlka. Tedy žádné očekávané frázovité papouškování, nejspíš nějaký, třebaže milý omyl.
„Dobrý den. Vaše číslo mi nic neříká, asi jste se spletla mladá paní, neznám vás.“
„To není Karel?“
„Je, je, jsem Karel. Kdo volá?“
„Já jsem Jolana a my se vlastně ani moc neznáme, ale mezi námi, stalo se …“ nenechal ji domluvit.
„A kdo vám vůbec dal číslo? Nějaký můj známý, že jo? Takže asi potřebujete interní vyšetření.“
„Jaké že to?“
„No interní, vnitřní přece!“
„Aha. No, já si myslím, to si myslím, že máme už tak nějak, při striptýzu, za sebou. Já jsem Jolana, pamatuješ? Tvoje narozeninové překvapení přece!“
