Připadá mi, že jakkoli moc bychom chtěli být západní, co nejlépe zapůsobit, tak se to stále ne a ne dařit. Sebekrásnější reklamy, fotky, prostředí, nikdy nenahradí celkový dojem, jehož součástí je, a to bohužel, dosti podstatný
element - český člověk. Bohužel proto, že on snahu o spokojenost, komfort, světovost, velmi často kazí. Jednoduše na to nemá chování, úsudek, hlavu na úrovni. K obeznámení této marnosti plně postačí dva aktuální příklady.
Příjemný pocit z velmi hezké jídelny a dobrých jídel mi kazí uniformita firmy Aramark, která lpí na tom, aby u vchodu byly příbory v příbornících seřazeny v pořadí lžičky, lžičky, lžičky, vidličky, vidličky, vidličky, nože, nože, nože. Nuže: Nebylo by logičtější i efektivnější střídání ve stylu lžičky, vidličky, nože? Aby strávník nemusel zbytečně pochodovat dál, tedy v tomto konkrétním případě se i vracet? A když se k tomu přidá věčně dlouhá fronta, není to dobré. Od té nepomáhá ani nadmíru přejícná paní kuchařka, která se každého maminkovsky ptá, kolik chce knedlíků, rýže nebo brambor, a jak chce promastit. I tohle mají od vedení nařízeno? Její otázka, váhavost strávníka, konečná dohoda. To výdej jídel samozřejmě hodně a zbytečně prodlužuje! I když se jedná o dobrý úmysl, musí jít stranou. Mimochodem – velmi pozoruhodné je, proč se starostlivá kuchtička nezajímá o to, kolik kdo chce masa…
A jak na monotónní přílohový dotaz reaguju já? Dejte mi tolik, na kolik mám nárok. Jak jednoduché, prosté! Po odběru jídla se už jedná o naprostou klasiku – z příborů si oškrábáváte zbytky zaschlého jídla, polívka horká, hlavní jídlo chladné, a mikrovlnka k ohřátí nikde.
Druhý příklad mám, dejme tomu, že z Rehabilitačního centra zdraví. Nové, čisté, pěkné prostřední, plno moderních přístrojů, na zdech samý certifikát a fotky z konferencí, ale zase smůla a bohužel: Pobývá tam nejeden člověk. Poprvé jsem zpozorněl, když jsem si s paní fyzioterapeutkou dojednával příští termín, a že prý se musí podívat do kalendáříčku. Tak to je fakt něco na mě – zdrobněliny! Takové! Výplod z mozku dospělého! Bože!
Podruhé, když mi tato paní ve středu tvrdila, že druhou rázovou vlnu mi může dát od první nejdřív za týden. A jak dlouhý je týden? Měl by být stejně pro každého, čili sedm dní. Ne však pro moji rehabilitační v pondělí, která mi ji tak chtěla dát už po pěti dnech. Když jsem jí její prvotní poznámku připomněl, ozvala se okamžitě: To nevadí, hlavně když to není v tom samém týdnu. Vskutku zajímavé. Pondělí a pátek se nesmí, středa a pondělí se kupodivu může. Já ale tuším proč tomu tak bylo – protože v to pondělí byl přenosný přístroj s rázovou vlnou zrovna u mého lůžka, čehož chtěla využít.
A to nejlepší nakonec. Jdu na magnet (7:00 - 7:30), potud v pořádku, pak čekám na cvičení, které mi začíná v 7:40. Ačkoli kolem mě asi čtyřikrát mně přidělená, permanentně usměvavá fyzioterapeutka beze slova proběhla, v 7:55 sedím pořád v čekárně. Ale protože beznaděj nemám rád, nervy i důstojnost mám jenom jedny, v 7: 56 se zvedám a bez vysvětlení odcházím. Sice mají v čekárně cedulku, že doba objednání je orientační, ale jaký asi můžou mít hned ráno skluz, když začínají pracovat v sedm, vymluvit na akutní případ se nemůžou, a příchod do práce nezpomalila ani kalamita. Že to i přesto jde? Třeba prvním opožděně příchozím, který v 50 letech špatně odhadl své ranní vstávání? A na takového lenocha pak mají všichni ostatní doplácet? Ne tak docela, potřebná pauza na oběd hladovou fyzioterapeutku k postupnému zkracování péče donutí, čímž se časové manko včas dožene. Že je pracovní hrdinkou, myslíte si? Ať si klidně je, jenomže na úkor ostatních! Já jsem zase přesvědčený o tom, že za skluz může především ona!
Vysvětlení mám naprosto jednoduché, prosté: Přišels pozdě? Fajn! Právě o tolik ti tvoji procedúru zkrátím! Ano, vojnu na ně! Takové počínání by vytřelo zrak, a hlavně naučilo přijít včas každého. Nebo nechodit vůbec. Stejně nekompromisně by se mělo postupovat i v případě předbíhače jakékoli fronty, který se dovoluje o laskavost jenom toho, kdo ho před sebe pustí.
A jen tak mimochodem, pod čarou: Neublížilo by ani to, kdyby mě místo neustálého culení a poletuchového pobíhání kolem paní usměvavá rehabilitační informovala, že má takové a makové potíže, zpoždění přibližně iks minut dlouhé. Už jenom proto, když o mně ví, že jsem lékař, kterému v čekárně taky sedí pacienti, pro které zrovna bych nechtěl být tím nedochvilným, nespolehlivým. Tím spíš nezaslouženě, ne vlastní vinou.
