Středa 4. 3. 2015, já v autě a rozhlasová stanice Radiožurnál krátce po osmé hodině ranní: „A je medvěd nebezpečný?“ ptá se moderátor břeclavské kolegyně vyskytující se místě činu a já překvapením div neupustím volant.
To jsme to dopracovali, co? Někdo je možná více přizpůsobivější, ale já si na hloupé otázky pořád ne a ne zvyknout. Zeptat se mě někdo dospělý, jestli je medvěd nebezpečný, nejspíš bych mu řekl, že je to k nevíře, ale v kupodivu ano, protože roztomilý Méďa Béďa to určitě není, ale nejspíš velice nervózní třistakilové hovado - průzkumník, které je zmatené, hladové, tedy agresivní a zřejmě zabloudilo.
Zdařile to popsal ve svém uherskobrodském blogu František Matějka, kde se také podivuje nad prostotou otázek nejenom od reportérů, ale i nad stejně triviálními odpověďmi a názory z vyšších míst. Vždyť co, na hloupou otázku hloupá odpověď, takže se není čemu divit, omlouval by je někdo, ale naštěstí se tímto plytkým vysvětlením neřídí každý. Připomenu pro Klause tolik charakteristické: „Ne ne, to je naprosto špatně položená otázka, pane redaktore,…“ nebo Zemanovo: „Vážená paní redaktorko, ve Vašem věku byste už mohla vědět, že to, na co se mě ptáte,…“ Samozřejmě, míra hrdosti a arogance tady hraje své, ale přemýšlel i Vladimír Putin, když na jedné tiskové konferenci odpovídal asi šedesátiletému, tedy zřejmě zkušenému zahraničnímu reportérovi na to, proč Rusko vojensky tolik expanduje. Naprosto v klidu a několika pádnými argumenty ho setřel tak, že si tazatel musel připadat jako ten nejmenší z nejmenších na celém celičkém světě.
To jen tak na okraj, příklady, že to jde, nepřizpůsobovat se hlupákovi, když mu dělá problém zeptat se rozumně. Vždyť to přece nemůže být až tak těžké se naivní otázce vzepřít a tazatelům dát svůj nesouhlas razantně najevo. Naděje, že se zamyslí a příště nebude plácat ptákoviny, je tady vždycky.
A to platí úplně pro všechny, nejenom pro prezidenty. Bránit by se tak měli i ti s mikrofonem nahánějící medvědy, terénní pěšáci, kteří čekají na hasiče až vysvobodí kočičku ze stromu, ti, co se kilometry ženou za hodnou paní, která na návsi zachránila prochladlou a zablácenou veverku, nebo se flákají v ZOO, kde tři dny čekají na narození slůněte nebo na pštrosici s pštrosáčaty. Vskutku milá práce, co myslíte? Ale ani takové, podobné nebo úplně jiné povolání si debilní otázky, rozhovory a připomínky nezaslouží, jakkoli k tomu můžou tazatele z vyhřáté televizní či rozhlasové židle posměšně navádět.
