…tak jsem do něj prstem co nejsilněji frnknul a odpálil ho. Myslel jsem si, že do věčných lovišť, ale pochybnost tam byla, protože sršňův strmý pád jsem ani nezaregistroval. Tak jsem to jablko, které mu tolik chutnalo, na jeho počest aspoň utrhl a do košíku vložil i s dírou značně vyďobanou. Když se vykrojí, na štrůdl dobrý.
Ne, to opravdu nejsem já... Ikdyž proč by ne? Mohl bych. Jen jsem se tak hezky neusmíval.
Trhám dál a najednou…frrrr! Kolem mě nálet srovnatelný jedině s zážitkem přeletu nízkoletícího Grippenu. To byl fičák, to bylo panečku něco! Jenomže při aviatické šou jsem se cítil mnohem bezpečněji. Jó to vlastně ještě nevíte - hlava mi trčí v koruně stromu! Stojím totiž na véčkovém chodícím žebříku, jak na něm pokojoví malíři na jůtůbu umí i tančit. Já jsem však rád, že jsem rád, nalézám se na jeho pravém rameni, doposud živ a zdráv a dost dlouho mi trvalo uvědomit si, cože se to vlastně stalo.
Tak za prvé: ten sršeň asi nebyl až tak úplně mrtvý, jak jsem si myslel a za druhé: jeho nálet jsem bez újmy na zdraví přežil a za třetí: ….ach ne! Zase je tu to zběsilé frrr! Těsně kolem mě další nálet, až mě to přinutilo naklonit se doleva a protože jsem stál až na osmém stupínku, moje těžiště to chladným nenechalo. Zatímco pravá klimbající se část žebříku vlála vzduchem, levá se kácela k zemi. Naštěstí jsem rukama našmátral nejbližší větev včas.
Zachytit můj vystrašený výraz kamera, mohl jsem být na jůtůbu taky a rozhodně bych neměl malou sledovanost. Dvě vteřiny úleku na rozmyšlení před neudržitelným pádem. Asi poměrně nevhod mi přišla na mysl vzpomínka na kamaráda Vaška, který si po pádu z žebříku zlomil čtyři žebra a to byl jenom na čtvrtém schůdku. Vůbec mě neuklidňuje ani to, že netrhal jablka, ale zatloukal hřebík. Hrůza! Jak lehce domyslet na to nejhorší, když visím ještě výš. Na sedmé příčce, přičemž mezi nohama a rukama jsem připomínal neobratně napnutou tětivu luku. A šípem k ní byl můj sršeň! Stačilo jen pustit! A že bych pak vystřelil pěkně zostra!
Od pádu mě zachránil až manévr, při kterém jsem se pravou rukou odručkoval víc doprava. Napomohl jsem tak tomu, že těžiště dostalo opět rozum a já se tak mohl zase dostat do běžného žebříkového stoje. Význam slov, že jsem rád, že mi zase stojí, měl i v tomto případě účinek více než povzbuzující.
Uff! oddechl jsem si a něco mi říkalo, že na třetí bojový nálet bych čekat neměl. Jenomže v košíku jablek sotva do poloviny, ten přece musím ještě naplnit.
Trhám, trhám, jsem připraven, čekám a nakonec jsem rád, že byl po celou česací dobu letový klid. A vida, poslední jablko! Možná je trochu víc daleko a jeho útrh bude poněkud dobrodružnější, ale když už jsem přemohl sršně, zvládnu i to pitomé jablko. Natahuju se, natahuju se po něm, najednou se kymácím, kymácím, a už je to tu zase! Ne sršeň, ale dalšího hrozba pádu! Doslova zázračným způsobem sebou nezvykle mrštně hodím a jsem opět na svých.
Ne, na tohle já fakt nemám nervy a zapotřebí už vůbec ne! Když už to není sršeň osobně, tak na mě aspoň posílá tohlencto vůdů, přitom se mi na štaflích deset let nic nestalo. Ani malinkaté zavrávorání, ani jedno nepatrné uklouznutí, žádný náznak nebezpečí. Toho dne však, jako bych posbíral letité jablečné sběrné i s úroky.
S košíkem v ruce, už bezpečně na zemi, jako bych slyšel nebo se mi to pomateně zdálo, že by zase sršní nálet? Ne, nedivil bych se tomu. Když může mít slon paměť přímo sloní, proč by v našich končinách nemohl mít sršeň vytrvalost přímo sršní?
A proto raději: nikdy necvrnkejte to sršňů, byť se vám zdají nehybní, vysušení a mrtví. Za váš úlet vás může čekat nejeden nálet a pak třeba i nemocniční výlet. Věřte i tomu, že ani to sebekrásnější jablko nestojí za riskování. Spadnete a v nemocnici jste na to tata. A když se pak dozvíte, že takhle jste dopadl kvůli jablku samý červ, vaše výčitky se násobí a na úsměvu vám to rozhodně nepřidá.
