Že se ale předvedli - Pardubičáci i ti Pražáci. V přemrštěné ceně od 599 do 1699 Kč, přičemž to samé představení v pražském Divadle Broadway letos na podzim stojí 200 – 800 Kč. Zřejmě si Pražáci nechali zaplatit dopravné tam
a zpět taxíkem a Pardubičáci vypočítavě náklady na kompletní odstranění ledové plochy z arény.
Pravděpodobně i „zaplatit“ lístky všem kamarádům, protože jak si mám vysvětlit to, že naše vstupenky s čárovým kódem nepřejeli přes žádnou čtečku, ale při vstupu je chlápek jenom natrhával přesně jako za starých dobrých časů biletářek v kinech na Angeliku a spol. Kdybych to byl býval tušil, mohl jsem si lístků nakopírovat dle libosti – a rozdávat a rozdávat. Že nebude zcela vyprodáno tak předpovídali jenom ti vyvolení.
Šok z úvodu vystřídal jiný, a to v podobě asi metrového schodu na hrací plochu, kde byly rozprostřeny obyčejné plastové židle způsobem hezky pěkně, jak kačenky za sebou. Tedy ne cihlovitě, aby se zmírnil handicap v podobě nízkého jeviště a rovného hlediště.
Kulturu za mínus 500 pečetilo zjištění, že na našich místech už někdo seděl, což mě namíchlo opravdu velmi. A protože jsem týpek od rány, zeptal jsem se pána, proč se na nich se svou rodinou usadil. Uculoval se, ohlížel se, asi si pohrával s myšlenkou, že bychom si mohli sednout jinam, ale odpověděl mi, až když jsem mu otázku rázně zopakoval. Tak my se teda posuneme dál, uslyšel jsem.
Chápete to, na otázku proč vůbec neodpověděl, jen mi sdělil řešení. Zdá se mi to nebo nezdá, že jeho chování naprosto přesně vystihuje současnou konverzaci, v politických vodách zvláště? A navíc napovídá tomu, co si o vstupenkách myslím.
No nic, tak aspoň kulturní zážitek si dopřeju, když už za námi přijeli ti slavní pražští umělci, a nezabrání mi v něm ani dvoumetrový čahoun přede mnou, protože když jsem naklonil, nádherně jsem uzřel celou střední polovinu jeviště a zpěváky od pasu nahoru. Mrtvé římské a egyptské vojáky na podlaze už ale ne, a z třech schůdků pro Kleopatru jenom ten vrchní. Naštěstí byla mrňavá otáčivá scéna uprostřed, takže aspoň poznávám, že se mění kulisy. Však jsem o tom už mluvil, přijeli taxíky a možná jedním tranzitem, stěhovací vůz navíc byl jenom kvůli nějakým Pardubicím přece zbytečný.
Odfláknutá scéna tak velice nehonosně kontrastovala s pěknými kostýmy učinkujících, což se dalo očekávat. Mít divadelní hadry na doma a na ven, se přece žádnému ochotníkovi nevyplatí. Tak třeba pan Caesar Hůlka byl opravdu nepřehlédnutelný, toho jsem v přestrojení poznal, ale Kleopatru ve zlatých šatech už nikoli. Byla k nezaplacení a nádherná, ale protože znám jenom Hůlku a Bílou, na koho se dívám, jsem nevěděl. Jistě, na Kleopatru… Tedy, mohl jsem vědět, kdybych si zpravodaj o představení za pouhých sto korun koupil, a pak zase zahodil. Naštěstí si ho pořídila paní sedící vedle mě, takže jsem zjistil, že ta kráska, která tak hlasitě pěje, je asi slečna Nývltová. Ale i tak to nevím jistě.
Řvala ona, řvali ostatní, a k tomu je přeřvávala hudba, proto textu nebylo často rozumět a to se můj bubínek snažil až tak, že se bortil v základech. Ztišit aspoň hudební doprovod by opravdu nebylo na škodu, myslím si já. Aspoň by nemuseli vyřvávat to jakože umění do světa tak hlasitě. Fakt ne, mně se to jejich štěkání nelíbilo ani trochu. Fajn, v muzikálech se nedočkáme klasických písniček ve stylu první sloka, refrén, druhá sloka a refrén do ztracena, ale ani to zhudebnění vět se aspoň nepatrně líbivému popěvku ani nepřiblížilo. To je takový problém pohrát si s melodií ne na štěky, ale třeba na rýmované čtyřverší?
Abych dal hudbě druhou šanci, o den později jsem si ukázky z tohoto muzikálu pustil, to jestli se mi zpěv náhodou nezalíbí na podruhé, na potřetí - ale fakt ne. Avšak výsledkem toho všeho byl opak – nejlíbivější a nejznámější písnička „Královnou jsem já,“ se mi úplně zprotivila. Nahrálo tomu i to, že si ji posluchači Kleopatry museli vyslechnout hned třikrát. Proč asi? Protože byla jedinou kloudnou skladbou muzikálu.
Tak mě napadá, jestli by pro autora jakéhokoli muzikálového švitoření nebylo lepší pečlivě si vyhrát se čtyřmi písničkami, ty promíchat tak, aby každá zazněla třikrát, a výsledný efekt by byl hodnotnější. Namísto dvaceti popěvků a jakože písničkových melodií. Ano, tušíte správně, pro mě byla Kleopatra vyhozený peníz krát dva. Za ty dva tácy jsem mohl mít naftu do skoro celé nádrže auta, a jízdu bych si užil daleko víc.
Naštěstí vždycky skončí nejenom to hezké, ale i zlé, takže i vystoupení předraženého muzikálu v provedení zpěváků a tanečníků z hlavního města. Když se s publikem loučili, očekával jsem, že aspoň na závěr se nám pražští profíci představí, leč bohužel. Ačkoli k nám pán z reprobeden promlouval v úvodu, abychom se nechovali jako barbaři a vypnuli si mobily, řekl nám, kdy je začátek a kdy konec přestávky, na to důležitější mu už jaksi nezbyl hlas. Anebo jsou přespolní umělci až tak skromní, že o pozornost netouží? Raději, a to bych jim schvaloval.
Jenomže v první řadě se našli tací diváci, kteří vstali, tleskali, takže aby viděli, povstat museli i ti za nimi, takže mexická vlna dorazila i k nám. A proto i my jsme vstali, ale jenom proto, abychom jako jedni z mála mohli odejít. Ještě jsme přitom museli poslouchat jakýsi přídavek, jehož melodii, tak jako 95 % ostatních, si už nevybavuji. Sice nejsem muzikálový znalec, ale myslím si, že Kleopatra se autorovi hudby, tedy Michalu Davidovi nepovedla a pardubický poměr ceny/komfortu tomu zdatně pokulhával.
