Jak občasně a všude možně přebývám, nocuji s někým nebo sám a sám, nadopován pokojovými zkušenostmi, napadlo mě napsat o různých libůstkách a návycích. Definitivně mě k tomu přiměl lázeňský spolubydlící, a neberte to tak, že
všechen výčet návyků je jenom jeho. To rozhodně ne, jemu náleží zmínky maximálně dvě, a daly se v pohodě vydržet, přetrpět :-)
Na druhou stranu zase, a velmi těžce se mi to přiznává, ani já nejsem dokonalý. Bohužel… :-)
Začínám: Čištění zubů ne nad umyvadlem, ale pochodovým až ležícím způsobem – s kartáčkem v ruce se motá po pokoji, aby s ním nakonec skončil uhověn v posteli – a někdy i na pěkně dlouho! No a pak – klasika. Co nad umyvadlem naposledy udělá, není to, že po sobě vodou spláchne, ale poslední je kloktání s ústním výfrkem. A vůbec nejlepší je to, když jsou následné Listerinové vyplachovací orgie prováděny nikoli u umyvadla, ale opět při celopokojovém kreativním producírování. Vyfrnkávání obsahu mezizubních prostor nití je taky fajn záležitost, zvlášť když se děje přímo před vámi, neprozřetelně za pochodu, nebo vůbec nejlíp u vašeho oblíbeného jídla.
Při odhazování něčeho těžkého do koše přitom shrnuje vnitřní igelitový sáček dolů, který pak nevytáhne a nenarovná, takže využití koše je bez následné úpravy prakticky nulové.
Udělá si kafe, sní z talířku koláček, ale toto nádobí si ten šmudla umyje až další den, kdy si dopřává totéž. Ani do dřezu nic z toho neuklidí, takže do té doby tu ušpiněnou scenérii musím trpělivě snášet, dívat se na ni. Když nechci být za vola a chopit se činu za něj.
Odhozené věci na pokoji všude kolem – na křesle, přes židli, na zemi, až je musíte dokonce překračovat, dávat je pryč z křesla, když se chcete uvelebit. Hlavně třídenní ponožky se zdají býti nezapomenutelným vjemovým zážitkem.
On musí mít při čtení rozsvícené stropní světlo, protože tak je přece zvyklý. Nezajímá ho, že stolní lampičky jsou tu kompromisně od toho, aby spolunocležník spal, zatímco druhý si mohl číst.
Nezhasíná. V koupelně, na chodbě, i na pokoji, když je na pokoji, dokonce ani když odchází. On platí, takže nemusí.
Nezavírá. V koupelně, z chodbičky do pokoje – protože jemu je to jedno. Nechápe, že třeba proto, že dveře a kliky jsou tu od toho, a taky to může někomu vadit. Třeba při čůrání.
V koupelně při malé potřebě do mísy kapičkuje všude kolem, což si neuvědomuje, po spláchnutí velké potřeby ho nezajímá, co po něm zbylo, protože kanáloodchodový proces pro něj dlouho trvá, a co především, splach není pokaždé dokonalý, což ho nezajímá.
Mluví. A nevadí mu ani to, když mu posluchač zmizí do koupelny, kde ho přes puštěnou vodu slyšet nemůže. Vyjde - a neúnavný mluvka mele pořád. V tom nejhorším případě si vlastní pochybení uvědomí, proto koupelnovou verbální sekvenci zopakuje hlasitěji.
Odcházení z pokoje na chodbu, ponejvíce kvůli telefonování, ale vůbec ho nezajímá, že za sebou nezavře dveře, od kterých táhne, do pokoje je vidět a zdvořilostní útěk tak ztrácí na půvabu, protože rozumět je každému druhému slovu.
Ihned po příchodu zapíná televizi, při odchodu nevypíná televizi. „Imrvére“ puštěná bedna, ať je v ní, co je v ní, jakákoli volovina, hlavně, když jede, tak je to pro něj správně. A když se ho zeptám proč, tak prý proč ne. Třeba aby o nic nepřišel, taky je to pro něj kulisa, na kterou je přece zvyklý. Tak to je vskutku velmi dojemné vysvětlení, opravdu hezký podmíněný reflex, který musí spolubydlící trpět.
Zapomenout nesmím na noční převalování, chrochtání až chrápání, lupání prsty, bezdůvodné posmrkování, dokonce až hlasité funění – to je klasika, notoricky známé věci nemá cenu popisovat.
Závěrem naťuknu jedno velmi kontroverzní téma, ale trochu nezvykle. Neustálé sklápění nejenom záchodového prkýnka, ale uzavírání mísy i s poklopem, jako by snad nebylo jedno, jak WC vypadá v bezpotřebním mezidobí, kdy ho lidské oko nezahlédne. Vnímám to jako zbytečnost, estetickou marnivost. I když – kdo ví? Už vím o jednom, kdo ocení i ten první krátký vstupní pohled, a třeba si v neustálém otvírání a zavírání poklopu i libuje.
