Ach Bože! Ty líbáš? Odkdy? Kdepak, už u takových filmových názvů by se měl mít každý napozoru. Nejenom proto, že se po jejich shlédnutí o líbání pranic nedozvíte a nevím jak ostatní, ale já jsem byl z obou rozpačitý, zklamaný.
Jak něco takového může k divákovi až do kin a dokonce s troufalostí o pobavení, když si to říká komedie? Daleko předaleko za velrybostoličkovou, tatínkopolepšovnovou a bavísvětovou kvalitou. Marie Poledňáková, už to nejde, přiznejte si to. Už Zkrocení zlého muže v roce 1986 jí mělo otevřít oči a být labutí písní, jenomže ona ve skomírajícím trendu Dvěma lidmi v ZOO a Krocením krokodýlů trapně pokračovala. Také Boha i Ďábla sama napsala, oscénářovala i režírovala, ale to by musela být český Woody Allen, aby v této trias tak jako on, pokaždé excelovala. Stále nadprůměrně psát, připravit kvalitní scénář a film ještě i režírovat, na to si přece nemůže troufnout jen tak někdo.
Film Líbáš jako Bůh jsem viděl asi před dvěma lety v kině a před týdnem jsem mu v televizi dal druhou šanci. Avšak vydržel jsem asi jenom do čtvrtiny, do obrovské legrace, kdy si Kaiser vylije z kelímku kafe, protože se podívá na hodinky. Dál to fakt nešlo.
A co následovalo dál? Pokračování ničeho. Aby herec dobře hrál, přece nemusí přehrávat za každou cenu, nemusí křičet aby byl vyslyšen, ječet a prostrašit téměř celý film jako paní Holubová a neustále pořád někam spěchat, aby se něco dělo. Přesto bych jeden pochvalný okamžik dílku udělil a to za kaskadérský výkon. Kaiserovy legrační krkolomné kotoule si pochvalu zaslouží zcela určitě.
Poučen od předešlého, od filmu Líbáš jako ďábel, jsem nic převratného neočekával a dobře jsem udělal. Přesto jsem v malou naději, po vzoru raději si nic neslibovat a spíše být mile překvapen, doufal. Leč, marně.
Protože: jestli se má divák zasmát fórkům s cukřenkou, které po zatřepání upadne víko, jak překvapivě asi dopadne jíška na plotně, když její „míchačka“ zrovna odejde otevřít milenci dveře a co se asi tak stane, když se foukne do práškového cukru, tak asi nejsem tou pravou cílovou skupinou a obdivným divákem už vůbec ne.
Nechutně jízlivé rozhovory ústřední dvojice střídá štěkání paní Holubové, jejíž filmová postava se chová tak, jako by se nezachovala snad žádná jiná na světě, což mě jenom utvrzovalo v tom, že další zběsilosti všeho druhu na sebe nenechají dlouho čekat.
A vskutku jo, hurá do Maroka! Všichni čtyři a nejlíp každý sám! Když se k tomu přidá kamenná tvář Bartošky s umrlým hereckým projevem, tak trochu standartně očekávané grimasy ostatních, ječení, honičky odkudsi kamsi a zase nazpátek, připadal jsem si poněkud ztracen. V tom zmatku honiček téměř Chaplinovských, jindy zas westernových až Bondovských, což by stále ještě šlo, kdyby netrvaly tak dlouho. Při dalším shonu, hledání se ve vlaku, jakoby se našla scéna z Velké vlakové loupeže, které předcházelo přepadení vlaku po vzoru bambitkových koněspřežných zloduchů, to vše ovšemže až po trapně automobilovém honění, z Louis de Funesovských četníků jak vystřižené. Doporučuji raději na vlastní oči vidět než o tom číst, to se panečku nenasmějete!
Ještě, že všechno musí někdy skončit, tedy i honičky, při kterých člověčí sprint nikdy nedožene sotva se vlekoucí vozítko a naštěstí i jakýkoli film. Tomu našemu se nevyhnulo nejedno klišé a předvídatelost. Nedokonaný polibek, který byl přerušen zvoněním sice nemusel předpokládat každý, ale úschova cenností pod květináč s předlouhým záběrem nemohla nechat o jeho zpropadeném osudu na pochybách snad nikoho.
Na své si při plážových chvílích přijdou i těžce zamilovaní, jenomže naši milenci se po sobě neválí nadrženě v písku, ani se romanticky neprohání na koních, ale pěkně hezky, inovačně po česku, se po mořské pláži jezdí na kolech. Že to s výchovnou dopravní tematikou autorka myslí naprosto vážně, přesvědčuje dlouhými jezdícími pasážemi, zvláště pak Kaiserovým bicyklovým držkopádem, který jsme, zřejmě pro předpokládaný zájem a také pro jistotu, nuceni vidět ke konci filmu ještě jednou.
Snad jakoby právě to mělo co nejvýstižněji charakterizovat celý film – všudepřítomný chaos, těžkopádnost, plytkost, přemíra zbytečných dialogů, ale co dělá komedii komedií, tedy humor, tu nenajdete. Nuda, nuda, šeď, nic víc. Přesto se i tady najde jeden zářný okamžik. Tentokrát žádný sportovní výkon, ale dílko umělečtější – ve filmu se mihne nesmírně povedená karikaturní podobizna paní Holubové - Frňákové.
Vím, natočit komedii aspoň dobrou je velice těžké a nezdar je u ní vidět daleko víc než v jakémkoli jiném žánru. Tím však nechci naznačovat, kam by se aktivita Marie Poledňákové měla ubírat příště. Bohatě by mělo stačit, když nikam. Být setrvačně obdivován za dávné zásluhy nejde donekonečna, bez Tomáše Holýho a dětí tím spíš.
Předpokládám, že svým názorem najdu mnoho odpůrců hlavně u těch, kteří na uřvané a zběsilé filmy nedají dopustit a řehtají se už jenom, když se po banánové slupce upadne na prdel anebo urousanému obličeji od povidel.
A cože se vlastně líbí mně? Svěrákoviny, některé Hřebejkoviny, ale docela odjinud bych chtěl vyzdvihnout povšechně kritizovaný, ale podle mě nedoceněný a opomíjený pohádkový muzikál F.A. Brabce „V peřině,“ kterému bych vytknul jen jedno jediné. Ano, zase je to nepříliš nápaditý název. Jinak obsahuje naprosto vše a kdyby se vám zdálo že ne, nebojte se na film podívat podruhé, potřetí - porostete s ním. Pěkné písničky, nápaditý příběh, vtip, poenta, herci co hrají, děti, které působí přirozeně, což podtrženo sečteno, není vůbec málo. A teď můžete hádat, kterým filmům tohle všechno asi tak chybí?
