Toho sobotního rána nepatřilo Karlovo probuzení v parku mezi běžné – kolem něj se něco podivného rodilo, rojilo. Odmuchlal ze sebe starý dobrý vaťák, protřel si vykulené oči a zíral. Na mladé holky a kluky, jak z náklaďáku
vykládali stoly a židle, jiní zas tloukli do země dřevěné kolíky, ostatní se snažili vymotat se ze šňůr, které určitě také najdou své uplatnění. Ale nejenom omladinou se to kolem něj hemžilo. Přibývalo dospěláků, sluníčka mezi stromy, stín honil stín. Park začal dýchat a měnit se, až si uprostřed toho všeho bezdomovec Karel začal připadat trapně, nepatřičně. Ačkoli by se to Karlovi, nadšenému pozorovateli všeho zajímavého zrovna teď náramně hodilo, neviditelný nebyl - u stromu si ho už několik dušiček pohrdavě všimlo.
Také blízké parkoviště se nezačalo zaplňovat jen tak pro nic za nic. Lákavé nápisy na přijíždějících dodávkách prozrazovaly, že o hojnost návštěvníků připravované akce tu bude po občerstvovací stránce postaráno znamenitě. Pivo, cukrovinky, uzeniny, na tom všem mohl Karel nos i oči nechat. Ale protože nic nemůže trvat věčně, sbalil si svých pár švestek a rozešel se aspoň po té vůni tolik lahodící - procítěně, opojně, loudavým, ale rozvážným krokem, že i se zavřenýma očima by trefil až k prameni té labužnosti, ke stánku, kde párky a klobásky čekají na svého prvního zákazníka. Jenomže nedošel, zasněného Karla přibrzdila řada tvořící se u jednoho ze stolů, kde zaslechl: Nekvinda Alois - a pak odměřený ženský hlas: Ano, mám vás tady, číslo 5, tady máte stravenku a můžete se v klidu nasnídat. Dobrý den, Karel Tužinský. Ano, číslo 42, tady máte číslo a stravenku…. Tito podivní lidé, kteří se disciplinovaně hromadili před stolem a neméně spořádaně registrační místo druhou stranou opouštěli, byli běžci - závodníci. Nic proti nim, ale Karlovi to připadalo směšné. Ještě razítko na čelo, zacvaknout do igelitu, a tradá! Dokonale vypraveni jak kuřata na export.
A pak se najednou přihnal vítr, letní vánek, který Karlovi rozčechral neupravené vlasy a pohnul bradkou hodně dlouho neholenou. Ten samý svěží větřík se opřel i do stohu papírů na stole, do seznamu účastníků běhu sedmi kategorií, a jako liščí ohon se jeden list obtočil kolem Karla, aby nakonec dopadl vedle jeho nohy. Zaváhal jen chvilinku. Snad proto, jestli má papír přišlápnout nebo se pro něj sehnout okamžitě. Karel se sklání, zvedá ho, rub nebo líc, bleskne mu hlavou, pak se zadívá, zarazí se, ale svědomitě ho na stůl vrací. Žádné překvapení, že se mu přes těla závodníků nedostane poděkování. Uslyší jen: Další! - Poutecký Petr…
Asi to bylo tím náhlým větrem, že vůně uzenin se z ovzduší vytratila, a tak park přeměněný na sportovní areál Karel opouštěl bez zájmu, už krokem svižnějším. Sice ztratila, ale z paměti nevymazala…
Jen kousek od parku má svoji chýšku, několik palet přes větev skomírajícího stromu a dvě cihly u potůčku, aby nešlapal po blátě a neuklouzl. Namočenou dlaní si uhlazuje vlasy, přičísne je bohatě odzubeným hřebínkem a z příručního balíčku ranní hygienické pomoci vytahuje manikúrní nůžky, už notně tupé a viklavé. Snad ještě vydrží a Karlův neupravený plnovous co nejvíc zkrátí, zkrášlí. Potom se ješitně zhlédne ve stojaté vodní hladině a jako dokonale hloupý Ivánek z Mrazíka, ještě než se stal medvědem, se pochválí. Na rozdíl od něj si nelichotivě přičichne k oběma podpaždím, což znamenalo okamžité, střemhlavhbité svlečení mikiny a modrého děravého trička také, a když se vysoukal i z dva roky nepraných riflí, na břehu říčky stál úplně jiný Karel. V šedivě bílém zapraném tílku a snad někdy červených trenýrkách hodně ušmudlaný čtyřicátník - spartakiádník. Na máchání, natož na praní, kdyby prací prášek snad Karel měl, nebyl čas. Pro smyslové uspokojení kolemjdoucích si musel vystačit s rozmělněnými hlavičkami heřmánku, který využil pro žmoulavé tření po těle. Jsou však věci, které jednoduše nevylepšíš - s mastnými černými vlasy za ušima vypadal podobně jako úlisný, reklamně potrhlý Jakub Kohák ve vzácné chvíli - se zavřenou klapačkou. Dlouhé zdržení by ho mohlo mrzet. Cestou k parku si přál, aby se mu splnila hned dvě přání. To první si jistil tím, že si pořád dokola opakoval jméno Milan Kocourek, ale to druhé, aby ho při registraci předběhl, už ovlivnit nemohl.
Karel pospíchal, Karel dorazil, Karel se zařadil, nejraději by předbíhal. Z řady vyčuhuje, natahuje hlavu až na stůl, musí přece vědět, jestli není Kocourek už přeškrtnutý. Zdálo se mu, že ne! A taky že jo! Dočkal se! Slečna – pomocnice se nad „kocourkovou“ vizáží a běžeckým úborem sice trošku podivila, ale číslo a hlavně stravenku mu vydala! Šťastný Karel si pro párky a trochu toho šafránového čaje div nesprintoval! Byl na vrcholu blaha, dosáhl svého! Neznámý závodník kolem skutečných běžců sice způsobil mírný údiv, ale přece by konkurentovi hodinu a půl před startem nebránili nadlábnout se k prasknutí.
A pak najednou - klid u snídaně borcům přerušilo nečekané pozdvižení z místa registrace. Jen Karel se z míry vyvést nenechal, protože věděl, že stát se to muselo. Zatímco většina závodníků šla na výzvědy, Karel si na rameni zkontroloval ledabyle pohozené číslo, jestli náhodou nejde přečíst. Když hluk z hloučku vytrvalců neustal ani po pěti minutách, Karlovi začalo být naštvaného Kocourka líto, snad se v něm začalo ozývat něco jako svědomí. Sakra, bědoval, jak to má udělat, aby ten tvrdohlavý hádavec dosáhl taky svého, když on si jeho jídla už užil do sytosti. Přišel na to ve chvíli, kdy spatřil dvě neposedné děti, které se chystaly proběhnout kolem něj. Rázným pohybem ruky chlapce zastavil, tomu bližšímu něco pošeptal, ukázal směrem k hlasitému místu, předal mu číslo a ještě ho po zádech povzbudivě plácnul. V ten moment se nenápadně, avšak velmi rázným krokem vzdálil i on. Sice to s tím ozdravěním svědomí bylo takové všelijaké, ale Karlovi to stačilo. Že vykonal správnou věc si potvrdil poklidným spánkem ve své chýši…
Půldruhá hodinka mu k dospání stačila. Probouzí se s úsměvem na rtech - otevře jedno očko, pak i druhé, spokojeně si poplácá stále ležící bříško a zapřemýšlí, co a jak dál. Dlouho se namáhat nemusel, tělo si o to řeklo samo. Má žízeň, chce se napít, ale nemůže najít čutoru. Vybavuje se mu, že ji musel zapomenout jedině v parku při balení věcí do batůžku. O tom, kam se musí vydat, tak nebylo pochyb. A protože má dnes mimořádné štěstí, doufá, že svou starou vojenskou polní láhev najde.
Karel do parku přišel, čutoru uviděl, ale pro její získání neudělal nic. Drzá omladina si s ní zrovna kopala opodál - kdo ví, jestli vůbec tušila, k čemu slouží. Ke směšnému fotbálku rozhodně ne! Kdepak, za takových okolností se o ni hlásit nebude. A tak se nazpátek zklamaně a netečně vydal přes celý park, kolem všech těch lidí, kteří si ho vůbec nevšímali. Odcházel sklesle, nepřítomně, odevzdaně, ani tu vůni uzeného mu nebylo přáno ucítit aspoň náznakem. Bylo to smutné odcházení, prohra okradeného spartakiádního sportovce na celé čáře. Do beznaděje zahleděný Karel si ani nevšiml toho, jak ho přemisťující se zfanatizovaný dav, hnaný sprinterským soubojem na trati tlačí před sebe, k místu za závěrečnou cílovou rovinkou. Právě se schylovalo ke konci hlavního závodu, k finiši dvou vedoucích závodníků. A je to tady! Tělo na tělo, lokty kmitají, končetiny zrychlují - dech beroucí sprint, který se při běhu na devět kilometrů jen tak nevidí. Vítěz může být jen jeden, ten bere vše, jenom on bude nejšťastnější!
Doběhnuto, konec! Protne pásku, je jako v tranzu, svlíká si číslo, se kterým jako při rodeu oslavně krouží nad hlavou, odhazuje ho v dáli v dál. A kam dopadne? Na Karla přece! Ten sebou trhne, nemotorně zjišťuje, co se to kolem děje, co se mu to stalo. Vítěze obklopují jeho nejbližší, gratulace střídají polibky, tak vypadá radost šampióna Karlovarské devítky. Hned na to sdílí úspěch vítěze i probuzený Karel. Tím, že nelení, číslo si oblíká a peláší ke stánku s občerstvením. Pořádný nášup guláše s pivem do kelímku dostává jako první a těší se, jak si dál poručí klobásku a další pivo. Možná by tomu tak i bylo, kdyby…
… kdyby se šťastný vítěz nevymanil z objetí gratulantů, nezatoužil po chvilce v soukromí. Jenomže on se vymanil a zatoužil. Konečně mohl telefonovat v ústraní, aby předal čerstvou zprávu přátelům.
Zatímco dobíhají další a další závodníci, dokonce i ti beznadějně poslední opozdilci, pan hlasatel už potřetí vyvolává vítěze s číslem 17, aby se okamžitě dostavil na pódium ke stupňům vítězů… Marně, pořád marně, stále bez vítěze, až se ho organizátoři a všechny pomocné síly vydávají hledat. A najdou ho! U právě nakousnuté klobásky hodujícího Karla čapnou dvě silné ruce a k dekorování ho dotáhnou jedině násilím. Nakousnutá klobáska i dovlečený Karel jsou na bedně zpočátku hodně rozpačití, ale zakrátko aspoň Karlovi dojde, co navlečením tílka způsobil. Pořadatelskou ostudu, katastrofu! Omyl se snaží zmírnit tím, že si klobásku schová do kapsy a pocit vítěze si začíná z plna hrdla užívat. Políbí medaili, mává pohárem, klaní se, usmívá se. Jenomže jen do doby, než si ho všimne skutečný Kocourek, kterému už začalo být divné, že prostor kolem něj se podezřele vyklidil, a to veselí z povzdálí také nemůže být jen tak samo sebou.
Naštvaného a uhánějícího „Kocoura“ naštěstí uvidí z výšky i ověnčený Karel, který pohár okamžitě odkládá, rychle seskakuje, ale běsnícímu pronásledovateli se u pódia vyhne jen tak tak. Jeden zdrcující finiš už diváci viděli, teď se jim nabízí možnost druhého. Jenomže tento neplánovaný úprk tak napínavý není. Dva metry, tři metry, pět… - bezdomovec Karel vede, je jasně rychlejší. A když si to frajersky zamíří ještě ke své zakopnuté čutoře, kterou už z dálky poznává a pohodlně ji stihne sebrat, s chycením troufalého podfukáře je konec. Kocourek nemá šanci a sprinterský souboj vzdává - o skutečném vítězi letního běžeckého soutěžení tak nemůže být pochyb. Pozná se podle medaile na krku a s čutorou v ruce.
