Vejdu do Elka, míjím květiny, ale hned u pultu s ovocem vidím třešně, nabírám třešně, třesu se na třešně! Tím víc, když se pyšní slevou z 24,90 na 19,90! A když se k tomu přidá chlapské když musíš, tak musíš, není co řešit.
V plánu mám koupit minimálně kilo, to přibližně poznám, ale i tak pro jistotu ještě dvě hrsti přihodím, protože nenasytný pocit neukojení jenom kvůli několika chybějícím peckovinám, bych zle rozdýchával.
Doma si třešně v cedníku opláchnu, protřepu, beru mističku na pecky. Pohodlně se usadím na gauč, v televizi zrovna dávají Poklad z půdy – no idylka k pohledání a začínám plivat. To sedí, protože se tam zrovna ztrapňuje nesympaťák Aleš Cibulka, který chce od starožitníků za zašedlé, neprané rukavičky Natašy Gollové sto tisíc, takže oni nechápou a jemu je skoro do breku, takže odchází s nepořízenou.
Ještě předtím se pokusím dodržet tzv. pravidlo tří. Nakousnu první třešni, rozdělám ji, červ nikde. Druhou, to samé a výborně, červ nikde. Nervy pracují a protože náhoda je blbec, od dalšího riskování ustupuji. Začínám jíst. Co jím, cpu se jako kdyby měl za minutu přijít někdo, kdo by pro třešně vraždil. Bylo to náročné, ale zvládl jsem to ve skvělém časovém limitu, tedy do konce Pokladu z půdy. Na kafe, které si v onen čas obvykle dávám, nemám ani pomyšlení, ale dostávám chuť na mléko.
Za hodinu je jasno. Prchám na záchod a střelbou ho málem zbourám. Větrám, čistím, přichází manželka. Chlubím se jí, jak dobře jsem koupil, jak byly třešně dobré, jak jsem se právě vrátil ze záchodu. Doufám, žes je nezapil vodou! Ne, jenom mlíkem, upřesňuji pro její velký zájem druh požité tekutiny. Božínku na nebi, prohodila a oči v sloup vystřídal pohled do koše. Vidí kopu pecek a konstatuje, že jsem se tedy činil.
A jen tak mimochodem, kolik stály? Povídám, že 19,90, že byly rudé, zralé, sladké, konečně ovoce, které se vyplatilo koupit. Myslíš? A to ti nebylo to divné - třešně v květnu? Zasmál jsem se jí. Tady na drsné Vysočině, kde na podzim opadává listí i z umělých květin, samozřejmě ještě nejsou, ale tam dole, Haná nebo Polabí, tam je to v pohodě, tam je v květnu už léto. No, když se tak vyznáš v ročních obdobích, fandi si dál. A na pohodu máš i to, že v reklamě na slevy ty tvoje hanácké zázračné třešně nejmenují? Že z ovoce lákají jenom rajčata a banány? Ale prosím tě, kdyby měli vyjmenovat slevy všechny, tak trvá reklama pět minut, na třešně prostě nezbyl čas, namítám. A proč taky, když dobré zboží se prodává samo, že?
Jo, a proto bylo ve slevě. No, ale když myslíš… A lísteček z obchodu máš? Šílíš? Ty mě ještě neznáš? Co bych s ním dělal? Třešně reklamoval? Ha, ha...
No, já jen, že by tě asi něco překvapilo, skočil jsi jim totiž na jednu fintu. Cože? Jaká že to finta? Ale ať byla jakákoli, kvůli třiceti korunám to přece nestojí za řešení. No, kvůli třiceti korunám určitě ne, ale... Ono to totiž byly třešně z hodně dalekého jihu, až teprve tam je to tvoje vysněné třešňové léto. Takže chlapečku, ta tvoje výhodná cena, dokonce sleva, bylo za deset deka! Že ty sis zase nevzal brýle? Vzal. Takže prášky sis zapomněl!
Zapomněl - nezapomněl - cože? S pusou otevřenou mi chuť třešní zprudka zhořkla. A nejenom to. Letěl jsem na záchod podruhé, kde si dával dohromady dva a dva. Takhle se nechat nachytat! Ale já to tak nenechám! Takže když už, ať z toho něco mám. Dožadovat se budu k zapsání do Guinessovy knihy rekordů, protože spořádat třešní za tři stovky není jen tak. To prohlašuji já, ten nanejvýš postižený, protože pocházím z lakomé Hané. Nebo spíš z šetřivé Hané.
