Letní povídka pro Víkend MF DNES Sálem zazněl vlažný potlesk, během kterého se nejedno oko otevřelo a vědomí procitlo. „Tímto hlavnímu ekonomovi děkuji za rekapitulaci proběhlého i seznámení s rozpočtem na příští čtvrtletí a jako vždy vyzývám k závěrečnému slovu pana ředitele. Prosím,“ zaznělo uvítání mluvčí nemocnice.
„Tedy jako tradičně – děkuji všem řečníkům, všem zúčastněným a nepřímo i všem těm, kdo se podílí na zdárném chodu naší krajské nemocnice. Dnes však nebudu rozebírat činnost jednotlivých oddělení, a to ani krátce, ale zcela netradičně se zaměřím na úsek jediný, na naši nemocniční laboratoř.“
Sálem profičel závan překvapení a největší nervozitu zavál do dvou konkrétních židlí. Právě zde, u dvojice v bílých pláštích se ředitelův vyčítavý pohled cíleně zastavil.
„Pane doktore a paní vedoucí laborantko, můžete mi říct, co v této ruce držím?“ a z kapsy vytahuje zkumavku se žlutou tekutinou. Oba tázaní si vzájemně vymění překvapivé pohledy, přičemž na tak triviální otázku se nechce odpovídat ani jednomu z nich.
„Chápu, není vám do řeči. Nevadí, řeknu to tedy sám. Je to zkumavka s močí. A nyní v mé levé ruce?“ a ukazuje jinou, kratší zkumavku, s obsahem poněkud neurčitým.
„Nebudu vás trápit. Na to, aby všichni poznali, že vlevo držím zkumavku se stolicí na okultní krvácení, jsou mnozí příliš daleko. Jednu z nich nechám kolovat. Tak kterou?“ a sálem to pobaveně i nevěřícně zašumí.
„Jistě, takže jestli vám dobře rozumím, ikdyž se štěteček se vzorkem stolice stěny zkumavky vůbec nedotýká, raději byste tu s močí. Prosím, tady je“ a předává ji do první řady. Čin přináší pozdvižení a první šťastlivec se nabízené zkumavky velmi rychle zbavuje.
„Pomalu pane kolego, pomalu, není kam spěchat a taktéž bych ocenil, kdyby se zkoumaný materiál bezúhonně vrátil opět na původní místo, děkuji. Co tím vším sleduji, ptáte se? Vážení přátelé, všechno postupně vysvětlím.
Věřte mi, jak velmi nerad užívám toho příšerného a zavádějícího spojení „doneslo se mi,“ ale i po osobním prověření můžu konstatovat, že se mi nepochopitelné chování laboratoře nejenom doneslo, ale že tomu tak skutečně je. Jedná se o to, že její praktiky mi připadají nevkusné, panovačné, pyšné a tudíž zcela neprofesionální.
Považte, že k převzetí vzorků z jiných odběrových míst, tedy od lékařů z okolí, vyžadují, když už ne uzavřené boxy, tak aspoň převzetí v dopisních obálkách. A já se ptám: Proč a koho to napadlo? Takhle hazardovat s příjmovým materiálem, který nás živí? Proč ta štítivost, ten odpor nad předáváním z ruky do ruky? Že by nějaké obavy z nákazy? Z doteku s biologickým materiálem uvnitř? Přes tvrdé a silné zkumavky? Vskutku nevídané! Jen pro porovnání: Za dostatečnou prevenci před béčkovou žloutenkou, AIDSEM i jinými pohlavními nemocemi se všeobecně považuje obyčejný prezervativ, který je, a teď mě pořádně poslouchejte: Na rozdíl od bytelných zkumavek měkký, poddajný a nesrovnatelně tenčí!
Nebo snad – že by laborantkám tolik vadil každodenní pohled na vzorky a přivítaly by možnost zkumavek neprůhledných? I kdyby se bůhvíproč vyráběly, dovolím si tvrdit, že z důvodu oční kontroly by pro ně tmavost výhrou rozhodně nebyla.
A teď možné důsledky toho všeho, tohoto laxního pracovního jednání. To nevíte, že v našem městě existují další tři konkurenční laboratorní firmy, které kolem nemocnice krouží jako lační dravci a nejraději by nás v pařátech odnesli? A my se chováme jak? Nejenom tak, jakoby se nás konkurenční boj netýkal, ale my jim ho dokonce usnadňujeme!
Argument, že by naše laboratoř vydělávala dost i bez dodávek od praktických a odborných lékařů a dost dobře bychom si vystačili s odběry pouze nemocničními, neobstojí ani náhodou. Nezapomeňte na to, že daleko více pacientů k nám odjinud na odběry chodí osobně! Kdo takhle zpátečnicky a neloajálně uvažuje, ukažte mi ho a já se s ním okamžitě rozloučím. A to samozřejmě platí nejenom pro nadřazeně a opovrženíhodně se chovající laboratoř, která klienty buzeruje, ale i pro kohokoli z nemocnice. Ano, zrovna já si zakládám na tom, aby slušné chování bylo v naší nemocnici prioritou a znovu zdůrazňuji: Kdo s tím má problém, očekávám okamžitou výpověď.
Tímto nadřízené žádám o řádné uvědomění svých podřízených, aby už nikdo nemohl říct, že nevěděl, že nebyl varován. To říkám já, který by za své zaměstnance dal ruku do ohně a za nemocnici dýchal! A teď bych prosil, aby se zkumavka ze třetí řady dostala zase ke mně, ano, děkuji“ a kolující vzorek pan ředitel přejímá. Teď už drží zkumavky zase obě a jakoby se k něčemu odhodlával.
„Abych vám dokázal víru ve svá tvrzení, jednu z nich olíznu. Nikoli však tu s močí, kterou vaše ruce už ochmataly. Špinavé ruce od kapesníků, peněz, klik a bůhví čeho ještě, ale nebojím se doposud čisté zkumavky se stolicí.“
Jak řekl, tak i udělal. Téměř celou zkumavku se vzorkem stolice mu rázem pohltila ústa. Snad očekával věhlasně obdivnou reakci, ale jeho trapné divadýlko bylo obecenstvem přijato bez znatelného údivu. Možná proto, že předtím už šokoval dost.
„Tak, to je asi tak všechno, co jsem chtěl a o infekční bezúhonnosti zkumavek jsem většinu z vás snad přesvědčil. Počkejte, ba ne, ještě jsem si vzpomněl na další laboratorní extempore, které se mi připletlo do cesty.
Nechápu, jak může být někdo tak namachrovaný, chovat se tak nelidsky, že laboratorní žádanku vrátí na internu jenom proto, že se na ni doktor zapomněl podepsat. A přitom se jedná o internistu, který kolem laboratoře projde nejméně dvakrát denně, když jde na oběd. To mi opravdu hlava nebere, nad takovou buzerací a navíc v nemocnici, já jenom žasnu.
Dobře, žádanka nebyla úplná, každý někdy pochybí, ale ze strany laboratoře se nejedná o případ výjimečný. Jenom jestli ona tak trochu nespoléhá na to, že poměrně dost vydělává a drží nemocnici nad vodou, proto se považuje za nepostradatelnou, nijak a nikým ohroženou. A i kdyby tomu tak nakrásně bylo, ani to ji přece neopravňuje k tak nekolegiálnímu chování.
To, že pojišťovna platí tak, jak platí, za to přece laboratoř nemůže. Tolik a za tak velké množství vyšetření. Avšak, kdo ví? Třeba už jenom do dne, kdy si kontrola od pojišťovny ověří oprávněnost vyšetření a zjistí, kolik znich bylo duplicitních a dokonce i zbytečných. To samozřejmě není vina laboratoře, ale lékařů samotných. Ale to jen tak na okraj, že víme, co víme a sami bychom byli proti sobě, kdybychom nepřisypávali tam, kde to sype.
Závěrem tedy apeluji na to, že hlavní pracovní náplní laboratoře jsou odběry, rozbory a odesílání výsledků. Tedy žádné jiné projevy! Ani jakkoli opodstatněné ohánění se argumenty finanční povahy jim nepřísluší, tyto starosti ať laskavě přenechají jiným! Vážení přátelé, to je všechno, děkuji vám za pozornost a přeji hezký zbytek dnešního letního dne.“
Ještě celý týden se v nemocnici vedly diskuze o praktikách tamější laboratoře a dokonce se objevil i názor, jestli za jejím očerněním nestojí něco v pozadí. Také lékaři se začali více zabývat svým svědomím, přemýšlet logičtěji a ekonomičtěji a v počtu laboratorních odběrů se začali krotit. Renomé laboratoře tak bylo citelně pošramoceno a příjmy od pojišťoven začaly pozvolna klesat.
Pár dní po tomto projevu otevírá pan ředitel dopisní obálku a čte dopis tohoto znění:
Vážený pane řediteli, Vašku!
Doneslo se mi, :-) jak excelentně jsi se zrušením laboratoře začal. Nezapomeň však, že datum naší vzájemně výhodné dohody je už koncem příštího roku.
S přátelským pozdravem
Pavel a jeho Medical Privat PaveLabo
