Scénář a režie: Lynč. Hrají: Lyžař - bodec, bezohledný chodec a pes Argo. Upozornění: Čtení doporučuji raději ke kávě odpolední než k večerní, takže - bojte se! Ne však čtení povídek.
Obloha se černila už od rána. Tak kdypak se ozve to tmavé nebeské temno, začne ta slibovaná vánice? Hrozba něčeho takového mě neodradí ani náhodou. Po příchodu z práce neztrácím ani minutu a jdu na to. Dřív, než se setmí, dřív, než se zasněží stopy. Do okruhu deseti kilometrů jsou vyjeté lyžařské trasy z poloviny moje práce, moje chlouba.
Hupsnu do bot, vázání klip, zavírám dvířka zahrady, zástrčka klap a odfrčím! Rychle, natěšeně a zběsile, co to dá! Žádné stopky, žádné tréninkové plány, navíc mi dnes kvůli nedostatku času musí stačit zbytek mazání ze včerejška. Tak jako se keňští vytrvalostní běžci řídí vlastním pocitem, snažím se o totéž. Když se ti běží dobře, přidej, když můžeš i potom, přidej ještě víc a hlavně: Když nemůžeš, nezpomaluj!
Vydrží-li nesněžit ještě aspoň hodinu, budu se svým denním přídělem spokojený. Abych toho dnes uběhl co nejvíc, není čas na flákání. Rovinka ve slušně vyjeté stopě, to je moje parketa! Záběr, odraz, švih – raz, dva, tři! Plně využívat skluzné plochy skluznic a v nejvhodnějším okamžiku opět zabrat. Šustící zmrzlý sníh tak jako je dnes, tak to mám nejradši.
Zatáčka vlevo, zabruslit vpravo, jednou, dvakrát, odrazit se, odraz druhý a už se blížím k silnici, kde budu muset zpomalit. Přes poškvárovaný úsek přejít opatrně a špičkatě jako čáp, kdepak, na sundání lyží mě člověk neužije. A pak zase hurá do stopy! Tradá, jsem už tam a v polovině velkého okruhu ještě nesněží!
Až doposud jsem nikoho nepotkal, ale v dáli přece jenom, až teď někoho zahlídnu. Ke vzdálenému bodu se nezvykle rychle přibližuji, takže to není běžkař, ale obyčejný chodec. Cože? Chodec? V lyžařské stopě? Zamrazí mě! A ten mihotající se bod pobíhající kolem něj, to bude zřejmě páníčkův pes. No jasně, už to pod sebou cítím. To prošlapané prázdno, tu obavu z toho, že se mi do proláknin, vytvořených neomalenou chůzí, zaboří špička lyží. Museli přijít odněkud z pole, tam mu sníh nevadil, nevychovanec jeden!
Není při lyžování horšího zážitku. Třeba jako vloni, když se po stopách vesele producírovalo stádo koní a děti v sedlech si snad myslely, že jim na radostné pozdravy budu stejně nadšeně odpovídat. Odpověděl jsem, ale tak, že je veškerá pohoda z projížďky rázem přešla. Děti – neděti, když vychovávat, tak kdy jindy?
I nyní se schyluje ke konfrontaci, nejvyšší čas zakročit. To napětí ze mě musí ven! Pokaždé to s lidmi myslím dobře, snažím se být nad věcí, ale když ono to nevyjde vždycky. Jakpak to dopadne dnes se stopokazcem před sebou? Volám na něj stopa!, on neodpovídá. Vykřiknu hlasitěji a z větší blízkosti, pořád nic. Taky může být nahluchlý, myslím na všechno, ale spíš to vypadá, že se bude jednat o ten nejhorší případ ignorace.
A přece! Slyší! Po chvíli odhodlání jenom jakoby zavrávorá a pokynem ruky mi dává příkazově najevo, abych ho po levé straně předběhl. No to si snad dělá srandu? Já se ve své, pracně vytvořené stopě, budu vyhýbat někomu, kdo ji botama ničí?
„Ty hajzle jeden! Proč kazíš stopu?“ neberu si servítky, když ho předbíhám.
„Odprejskni debile! Nebo na tebe pošlu psa!“ je s vysvětlováním velice rychle hotov. Žasnu, tak ostrý ke mně ještě nikdo nebyl a pár metrů před ním zastavuju. To si přece nenechám líbit.
„To se ti to chodí ve stopě, co? Okamžitě vypadni!“ raději ze svého repertoáru už vynechávám agresivní nadávky. Ty však pro něj zřejmě nejsou nic tak urážlivého.
„Cože? Řekni to ještě jednou? Řekni mi to ještě jednou?“ hraje si na nahluchloně, přestože jsme si tváří v tvář.
„Abys vypadl ze stopy, ničíš je!“ Ne, takovým kreténům já opravdu vykat nebudu.
„Cože? A to ti vadí?“ přičemž ve stopě provokativně zadupe.
Tím u mě skončil a pohrozím mu hůlkou. Ani on nelení, udělá krok ke mně a rozpřáhne se. Kdybych neucuknul, dostal bych ji. Naštěstí mám lyžařskou hůl, kterou ho přetáhnu přes kolena. Vykřikne bolestí, předkloní se a já nezaváhám ani pak. To má za to, neměl mě vytáčet! Hůlkou ho přetáhnu po nohách ještě zezadu. Dvakrát. A pořádně! Až pak mi došlo, že jsem zapomněl na psa.
„Argo trhej!“ dává povel, ale pes se rozmýšlí. Zatím kolem nás jenom neposedně poskakuje a hrozivě vrčí. Já se však rozhoduji v mžiku. Otáčím se a ujíždím.
„Argo, trhej!“ slyším za sebou znovu a blížící se nebezpečí se snažím nevnímat. Dlouho to však nevydržím a ohlédnu se. Zrovna v nejvyšší čas! Argo rozhodně nevypadá na to, že by si se mnou chtěl hrát. S lyžemi na nohách bleskurychle zaujímám véčkové bojové postavení a s holí, sevřenou oběma rukama, se chystám bránit.
Pes na mě štěká, doráží, téměř skáče. Jak dlouho ještě, než mě napadne a odhodlá se kousnout? Náhoda je sviňa, ale čekání na zničující jistotu vyslovený nerozum. Trochu poodjedu, rozmáchnu se a psa jako bejzbolkou odpaluju. Pes to schytá do břicha a letí metr vzduchem. Výborně, to se mi povedlo! A to jsem bejzbol nikdy nehrál. Bolestivě zakvílí a jeho přibližující se páníček přidá do kroku. Pes se brzy zmátoří a hrne se znovu na mě. Zuřivěji než předtím, krvelačněji než poprvé. Tentokrát na něj vyrukuji s koncem tyče jako při dráždění lva v kleci. Musím konat rychle, chlap se blíží, za chvíli na mě budou dva. Výpad ostrým koncem hole se mi povedl. Bodám, sníh se barví krví. Pes hlesne, ale bojuje dál. Je mi ho líto, ale nemám na vybranou. Píchám podruhé, hůl chytám oběma rukama co nejsilněji a psa ni nadzdvihuji jak špekáček nad oheň. Snažím se ho z hole setřást, cloumám s ním, pářu. Podaří se mi to až po několika pokusech. Jeho vnitřnosti musely být napadrť. Hrot hole je zalitý krví, pes k zemi žuchne jak taška s nákupem, z které pozvolna vytéká červené víno. Chlap šílí hrůzou, v očích smrt! Už je u mě a já neváhám. Odepínám se z vázání a připravený jsem už na všechno.
Svého psa už odepsal a nevěnuje mu ani jeden lítostivý pohled. To pro mě může znamenat jen jedno jediné. City dává stranou a všechny své síly věnuje mně, že právě teď nejvroucněji touží jen po jednom jediném - po odplatě. S obrovským odhodláním, před kterým nebylo úniku, se nezadržitelně schyluje k boji. On s holýma rukama, já s lyžařskou hůlkou a vůbec mi to nevadí.
I já jsem v tranzu a připravuji se na to nejhorší. Jeho nadávky nestíhám vnímat. Nejlepší obranou je útok, v tom mám jasno. Rozbíhám se, napřahávám, nezaváhám ani na chvíli. Já nikdy nic nedělám polovičatě! Dostal to švihem přes ruce, i přes zimní bundu ho muselo zabolet. Nestačí mu to a žene se opět na mě. Jeho rozhodnutí, jeho osud, sám to chce! Zavrávorá, ruce se mu rozjedou do stran a toho já využívám. Udeřím do hlavy, reflexně se za ni chytá. Biju ho do kolen zepředu, zezadu, přes záda, nemá šanci. Kleká si a chytá se za kolena, já nepřestávám. Hlava je volná, to je moje naděje. Druhá a třetí rána se mi smekne níž, do nechráněného krku. Za ten se už ani nechytá a až překvapivě odevzdaně se kácí na bok, ulehá na zem, začíná chrčet.
Tak, říkám si. Ten už tak lehce nevstane. Srdce mi stále buší, nohy se mi podlamují, tíha je veliká. Pocit úlevy a bezpečí se však dostavuje velice rychle. A pak najednou jsem to uslyšel. Pes i chlap, oba najednou ztichli. Vítězné ticho, definitivní vyřešení. Co teď? Psa už nezachráním a zlý chlap mi je totálně ukradený. Sprostý a nevychovaný dacan to je. Jak jinak? Určitě! Co z něj kdo kdy měl? Tak to by mě hrozně moc zajímalo! Hlavně moc nepřemýšlet, dlouze nic nevymýšlet, nelitovat. Život jde i tak dál.
Rozhlédnu se kolem, nikoho nevidím, už se stmívalo. Z tmavé oblohy se konečně začaly snášet sněhové vločky. Koho by v tomto nečase napadlo vydat se přes pole k lesu? Sněžení přišlo jako na zavolanou, díky ti! Určitě se mi odvděčuje za to, jak moc mám sníh a zimní sporty rád. Zahladí stopy lyžařské, nezlobím se. I ty bojové, a to mi nevadí už vůbec. Ty můj snížku sněhový, nikdo se nic nedoví, začínám si pozpěvovat a je mi fajn. Naprosto dokonalý zločin, řekl bych.
Než odjedu, zkrvavenou holí do sněhu několikrát píchnu a doma ji pro jistotu ještě pořádně očistím. Poslední pohled na místo činu. Má mě ujistit v tom, že to, co jsem udělal, bylo správné? Možná tak ve scéně nějakého špatného filmu, jak si ti přeje scénárista, ve skutečnosti se mé svědomí scvrkává na přání absolutního výmazu toho všeho. Nebo se v plné síle projeví až později? Jestli i v mém případě, to se časem uvidí.
Na bezvládná těla se snáší další a další vločky. Zasněžená nákupní taška, bělostně přikrytý pytel brambor. Vypadá to, že hustě sněžit bude celou noc a pravděpodobně ještě i ráno. Ani oblevu předpověď počasí nenaznačuje, takže mi všechno perfektně hraje do karet.
Jistou nespokojenost přesto cítím. Škoda, že mi dnešní trénink přerušili dva nevychovaní nezdvořáci. Ale co se dá dělat. Snad jen, že zítra se na lyže vydám zas. Nejlíp co nejdřív, aby mě někdo v tvorbě nových stop nepředběhl. Jen tak pro jistotu je od místa dnešního nečekaného setkání musím projet o kousek dál.
