Kruháci a jiní zabrždění outsideři

Okružní křižovatky jsou bezesporu velkým vynálezem, ale obávám se, že svou funkci by plnily lépe, kdyby se jich tolik řidičů tak nebálo. Mnozí se k nim totiž plazí pohyblivostí zraněné želvy, která si potřebuje před náročným 

zabočením odpočinout, nejlépe zastavit. Bože! Zatímco já bych na kruhák vjel třikrát, liknavý řidič špatného odhadu váhá a rozjede se, až v okolí nezaznamená sebemenší známky pohybu. Svůj vzácný posun vpřed neopomene okořenit prazvláštní podporou blinkru vpravo, na což je patřičně pyšný. Avšak sune se tak opatrně, jako kdyby našlapoval na minové pole s vědomím, že jedině nejpomalejší pomalost mu v případě plechového výbušného nárazu zaručí aspoň minimální naději na přežití. Když udýchá první vteřinu kroucení volantem bez náznaku závrati, nedočkavě vyhlíží svoji skulinku z točivého bludiště ven. Na to se však nejdřív soustředí, pak přemýšlí, poté co nejpomaleji zpomalí, rozhoduje se a – ještě ne! Protože ještě předtím se zděsí: Jéminkote! a blikající blinkr vypíná. Co následuje pak? Když se před ním hned po překvapivém výjezdu objeví naprosto nelogicky přechod pro chodce, je řidič - želva v dalším rauši. Vidina dalšího bezpečného stání je pro někoho takového spásou. A to i v případě, když je všude kolem vymeteno jak po hurikánu Latrína. No, ale co kdyby, že jo? Třeba padal na přechod meteorit!

Jistě jste poznali, že přeháním, ale věřte, že jenom málo. Řidičů, kteří svou nerozhodností a nepatřičnou opatrností, a mylně tomu říkají bezpečnost, zbytečně zdržují provoz, je opravdu hodně. Vždyť samotné kruháky jsou pro nás bezpečím už jenom tím, že jsou řešené pro všechny stejně spravedlivě, umožňují tak dopravu bezkolizní a plynulou! Při troše pozornosti. Nevím kolik dalších smýšlí stejně jako já, ale já sedám za volant proto, abych jel. Sedět bez přemisťování můžu doma na gauči.

Tak moc se mi chce napsat, abyste si vzali za příklad jízdu moji, ale neopovažuji se. Ale stačilo by si vzít aspoň sedmdesát procent ze mě a věřte, jak by bylo na kruháčích i všude jinde na silnicích blaze. Bez courání, bez zácp, bez zdržování. Kruháky já totiž překonávám letem, a to pokud možno co nejrovněji rovně. Když se k němu blížím, mrknu doleva a podle toho co a jak, buď přidám nebo zpomalím, vlítnu tam. V případě výskytu problému, nejčastěji v podobě nějakého toho vyššího obrubníku nebo bůhvíčeho uprostřed, upravuji strategii a překážku beru jako výzvu projet kolem ní co nejtěsněji. Před opuštěním kulatého nebo oválného prostoru blinkr samozřejmě pouštím, ale na vjetí čekající auta jako by mi nevěřila. Vypadám snad jako mistr světa v Karambol rallye? Čeho se tolik bojí? Snad jen, napadá mě, že by za to mohla moje specialitka, že když nemusím, nebrzdím, maximálně dám nohu z plynu? Ale nerad!

Tak jak? Opičit se po mně stoprocentně raději nebudete, že ne? A dobře děláte, protože právě vjíždící vozidla na okružní křižovatku svým rychlým zjevením poměrně často překvapím, takže musím brzdit. Nejspíš se jedná se o řidiče natolik přesvědčené vlastní ideálností, že s možností jiné optimální pohyblivosti vůbec nepočítají. Nezlobím se však na ně, já adrenalin rád. Pořád lepší takhle, než potkat troubu, který pro rozjetí potřebuje svolení manželky nebo troubení vozidla za sebou. Když jede sám. A nemyslete si, že ten, kdo se takhle liknavě a zabržděně chová na kruhových objezdech, že mu to na semaforech a křižovatkách jakéhokoli druhu odsejpá svižněji. To ani náhodou! Ze všech takových poseroutků se můžu, víte co?

Nabízím tři příklady: Deset hodin večer, okresní město, semafory nejsou v provozu, čeká mě 3km jízda po hlavní. Jenomže narazím na zoufalce, který mě po celou dobu brzdí hyperpříkladnou pětačtyřicítkou, protože na tachometru mám padesát. Asi se v noci bojí.

Den, autobus MHD přede mnou. Veze tři lidi a ulice města brázdí ničemnou třicítkou. Na zastávkách nezastavuje, protože nikdo uvnitř se k výstupu nežene a taky nemá koho by nabral. Tak zřejmě proto, aby dodržoval časové odjezdy bez zastavení, jede pomalu. Tomu seladonovi vůbec nevadí, že se za ním vleče fronta nervózních aut. Tomu říkám vskutku příkladná kolegialita, smysl pro plynulost provozu jakbysmet. Proč nejede normálně a nepostojí si na zastávce, kde může třeba čumět na mobil? Hmmm, debil.

Jedu s kolegou, on řídí. Za námi se objeví vozidlo policie. V tu ránu jako by ho trefil šlak, dupne na brzdu, ani se nepodívá, kolikátkou jede. Tak se ho ptám, proč zpomalil. „Copak nevidíš? Jedou za námi cajti!“ dozvídám se. „No a co? Oni chtěli ať zpomalíš? Nemusels!“ na to já a pokračuji. „Jestli jsi z nich nervózní, tak jim ujeď!“ dobírá si ho ten, kdo má na kontě dvě pohodová předjetí policajtů. „No, ale přece jenom…“ zní řidičova odpověď - neodpověď. Takže připosránek je to, ale ta správná chvíle říct mu to, ještě nenastala.

Ujistilo mě to v tom, že pro slušného řidiče je nejhorší místo na sedadle spolujezdce. Ach jo! Kdy už budu mít svoje letadlo po bouračce na kruháku opravené? Och, ach, jak mně se po něm stýská! :-)