Děly se to v jednom dalekém království věru prapodivné věci. Slunce nad ním nezapadalo už celé týdny a světlo z něj bylo tak silné, že pronikalo i těmi nejmenšími skulinami do nejtemnějších chodeb a zákoutí.
Den nestřídala noc a každý další byl tomu předešlému podobný jako vejce vejci. Kletbu „A budiž světlo!“, na něj vyřkla čarodějnice poté, co se pokoušela princezně pomoci. Nikdo jí nevěřil, že jedná v dobré vůli, že jedině to napomůže jejímu vyléčení. Třebaže to v dobrém myslela, u krále Mojmíra se se zlou potázala. Už po třech dnech ji dal vyhledat a do žaláře usadit. Copak to je za léčebnou pomoc, když nemůže člověk oka spokojeně zamhouřiti a nočním spánkem se pravidelně posilniti?
„Třebaže to bolí, je to jen obava a strach, co přebolí“, bránila se vetchá stařena, leč marně. Slunce tak stále pálilo a touha po tmě se u všech prohlubovala. Do sousedních království, za tmou, za spravedlivým střídáním dne a noci, začali nejdřív odcházet lidé z okolních vesnic, posléze i nejvěrnější vesničané z Podradí. Nejenom oni samotní, ale i dobytek a úroda na polích začala z tolik potřebného temného odpočinku strádat. Copak řeknou výběrčím daní, až po nich budou chtít desátek?
Trpěla i princezna Olinka. Nebyla však obyčejně nemocná, strádala tím, jak vypadá. Byla totiž ošklivá, nešťastná, už léta všemi nápadníky odmítaná. Aby nevzbuzovala ohromující údiv přítomných, chodila raději šátkem zahalená a jenom oči jí vykukovaly. Ale ty měla věru nádherné! K čemu však to, když tvář měla samý vřed a kůži vrásčitou tak, že hambou by bylo, takhle se někomu, v celé své ošklivosti ukazovati.
Ikdyž jí ani čarodějnice nepomohla, bylo jí to líto. Zatímco všichni ostatní trpí světlem, ona si v žaláři tmy užívala. Nebylo by pro ni spravedlivějšího trestu na svobodě, na slunci? Takový názor se však panu králi nelíbil. Vždyť by trpěla stejně jako všichni ostatní. Proto zůstane v podzemí!
Princezna Olinka ji tak chodila aspoň navštěvovat. Obě byly přibližně stejně ošklivé, takže se z nich brzy staly dobré kamarádky. Nesčetněkrát si od čarodějnice vyslechla radu, že prokletí zmizí až tehdy, když „světlu vstříc, ošklivé dá se radostně na obdiv“. Kdyby však prozradila víc, kouzlo by se už nikdy nedalo odvolat. Princezna nad tím dlouze přemýšlela, ale to víte, byla to jenom princezna, která přišla k princeznování jako slepá k houslím. Dospěla tak k přesvědčení, že aby kouzlo pominulo, musí se světlu vystavit právě ona, šeredná čarodějnice, která bude mít z propuštění radost.
Proto začala plánovat její útěk. Kamaráda, strážce Janka, omámí spavou bylinnou směsí, chopí se jeho klíčů a čarodějnici vysvobodí. Jak si usmyslela, tak i učinila. Avšak Janka se jí nakonec zželelo, neboť by mu svým jednáním přitížila. Proto se s čarodějnicí ve věznici jenom vyměnila s tím, že ona se bude za princeznu vydávat a k propuštění z vězení, krále tak i lépe přemlouvat. Šátek a podobně ošklivá tvář ji určitě neprozradí. Na čarodějniččiny nářky, že tím sobě i království pranic nepomůže, princezna neslyšela. Věřila, že až krále k propuštění přemluví, bude brzy opět den dnem a noc nocí takovou, jak má být.
Jenomže plán princezně nevycházel, čarodějnické princezně se krále přemluvit stále nedařilo. Proto se s nepořízenou vydala za princeznou do věznice, kde i ona důvěřivého Janka lehce obelstila, takže se v cele zase vyměnily.
„Světlu vstříc, ošklivé dá se radostně na obdiv!“ stihla Olince ještě připomenout co nejdůrazněji! Když ne čarodějnice, tak to přece jedině já se musím dát světlu vstříc, konečně ji napadne. A když radostně, tak jak jinak, než s úsměvem!
Proto už cestou ke králi ze sebe strhává šátek, ošklivý hábit, který ji zakrýval nepěknou kůži na těle a v celé své ošklivosti a zvesela se vydala zrcadlu vstříc. Přestože byla plna odhodlání, napoprvé to nebyla vůbec žádná pastva pro oči.
Druhého dne si však řekla, že se na sebe musí podívat jinak, ještě veseleji! Pochválila si své nádherné oči, ale to všude kolem, pořád nestálo za nic. Třetí den se při pohledu do zrcadla začala více usmívat a hned se jí z obličeje nejzkrabacenější vrásky narovnaly. Čtvrtého dne začala tancovat a všimla si, že má při úsměvu hezké bělostné zuby a pevné poprsí. Zdůrazňovat svoje přednosti, aby se jimi potlačilo to méně podařené. To je ono, tak to funguje!
Pátého dne si vyšla na procházku, zastavila se u studánky, v které se jí zjevil odraz vlastní tváře. Ucukla, nevěřila vlastním očím. Studánka nebyla křišťálově čistá jako její zrcadlo, takže si v něm připadala jako úplně normální děvče a samou radostí si mnohokrát zcákala obličej. Nadcházející dny se u studánky dělo to samé a princezna si začala věřit. Chybělo už jen malé málo, aby v širém okolí nebylo optimističtějšího člověka. Ale přece jenom, říkala si - můžu už mezi lidi naprosto bez obav? Není to jenom sebeklam nebo očarovaná studánka? Motivace však byla veliká. Večer má být v blízké vesnici taneční zábava. Olinka se rozhodla, že na ni půjde a ve studené vodě se pro jistotu vykoupala úplně celičká celá. Brrr!
S obavami vešla do sálu plného veselí a kupodivu se nic nestalo. Hudba neztichla, nikdo si ji nevšiml. Proč taky, vždyť nebyla Popelka, ale také, jakoby snad ani nebyla ošklivá princezna. Ba naopak, sotva si sedla, hnedle se objevil galán, co ji k tanci vyzval. Ani odpovědět nestačila a už byla v jednom kole! A co víc, při bujarém veselí si nikdo nevšiml, že konečně nastala tak dlouho očekávaná temná noc.
Velice se při rozloučení podivoval mládenec, který princeznu Olinku k domovu doprovázel. U vchodu do zámku ji totiž stráže nechtěli pustit, protože ji nepoznali. Divila se tomu převelice i ona a vpuštěna byla až tehdy, když si přes sebe přehodila starý šátek, který v kapse ještě pořád nosila. Až v něm stráže rozpoznali princezniny nádherné oči.
Princezna přes noc rozkvetla ještě daleko víc a ráno se před zrcadlem nemohla ani poznat. Děkuji ti lesní studánko, děkuji světlu, které mě naučilo nesklápět zrak! Když princeznu viděl samotný pan král a všichni dvořané, nemohli uvěřit svým očím. Byla nádherná a král dal ihned svolat malíře ke zvěčnění krásy své dcery. To bude nápadníků, těšil se a hned rozhodl, že na počest princezniny krásy uspořádá ples.
„Tatíčku, prosím tě tatíčku, nic pro mě nedělej a jen toto jedno jediné přání mi splň,“ prosila ho princezna.
Král Mojmír zprvu tápal, to víte, kralování mu časem jen tak spadlo do klína tím, že se královské rodině narodil, ale když mu Olinka vše ostatní vysvětlila, pochopil a podvolil se jí.
Otevřít se slunci, neznamená světlo jenom jako takové, ale jít lidem vstříc, nebát se a ze života se s nimi radovat. To až víra v sebe, laskavé nitro a přesvědčení, že nejenom na vzhledu záleží, udělaly princeznu Olinku šťastnou a krásnou.
Zatímco se pro ni už pečou buchty a chleba, krájí se sýr a do konve nalévá mléko, to aby měla první kilometry cesty do světa co nejpohodlnější, tam kdesi, jen o kousek dál, se tomu všemu uculuje už propuštěná a spokojená čarodějnice. Ani ona neví, kde a v kom čeká na princeznu to největší štěstí. Bude to mládenec, který večer s princeznou nejvíc tancoval, strážný Janek nebo někdo úplně jiný? Kdo ví?
Já si spíš myslím, že Olinka má teď úplně jiné starosti, když si jako hlavní cíl stanovila užívat si samu sebe. Avšak co všechno do toho zahrne, ví jenom ona sama. Hodně štěstí a šťastnou cestu, veselá a krásná princezno!
Napsáno podle snového námětu ze dne 11.9.2011.
