Počin České televize - satirický miniseriál Kosmo, jsem uvítal s nadšením. Reklama slibovala seriózní humor, ale všichni dobře víme, že do upoutávky se dává to nejlepší, že pro úspěch je rozhodující to ostatní.
Výběr vesmírného téma pro sitkom se jevil jako vhodný, i když ne originální. I tak jsem tomuto českému derivátu, respektive nápadu vyslat na Měsíc vlastní raketu, věštil nebeský úspěch. Vždyť kde jinde najdete tolik prostoru, časoprostoru k rozmachu satirické invence? Cokoli se do vesmíru hodí, protože se to tam přece vejde! Bavily mě třeba tyto záblesky až blesky: Výstižný odkaz na tunelářství fiktivním budováním českého vesmírného střediska, poukázání na české vychcánkovství, např. papírovým tělovýchovným přezkoušením, zvýrazněné češství raketou jakožto předělávkou z tramvaje, rivalita Čechů a bratrů Slováků znázorněna předbíháním rakety, opovrhování Poláky, mimoň Agáta na palubě a překvapivá záchrana posádky jejím přičiněním, ale budiž. To ještě jde, ale slepice jako symbolika sponzorství, tedy i jako velitelka vesmírné lodě, to mi přišlo už za hranou vkusné satiry.
Měl jsem tak pocit, že to zpočátku nebylo tak úplně ono, a rozhodně za to nemohli herci. Dva televizně známí (Myšička, David Novotný) i další (Plodková, Josefíková, Hána, Žáček, Vančura) odvedli solidní práci. Po prvním dílu jsem se zděsil, cože diváky bude čekat v pátém, když úvodní byl nesmělý, tak lenivě rozjezdový. Nevytrhl to ani druhý a podivný třetí. V náhlé výměně herečky, přičemž vysvětlení této změny se v dialozích odbylo velmi skromně. Slepicí. Tím však paradoxně nastala změna k lepšímu. Ne snad pouze díky nově příchozí Evy Jozefíkové, ale větší legrací. Čtvrtý a pátý díl byl konečně nápaditý, měl přinejmenším lidové grády. Nebo jsem u nich víc pil? Ba ne! Několikrát se pousmát a jednou se zasmát umím i bez alkoholu. Někdy…
Jenomže to zlepšení druhé poloviny seriálu mi kazí názor na Petru Soukupovou, uvedenou jako autorka seriálových dialogů. Přiznám se však, že tápu, co přesně si pod tím mám představovat, protože pod námětem a scénářem je podepsaný Tomáš Baldýnský. No ale, jestli se jedná o tu oceňovanou spisovatelku, od které jsem četl dvě knížky, a jednu recenzí (K moři) jsem dosti zkritizoval, divím se moc, proč zrovna ona dostala tuto televizní příležitost. Seděla by na ni i nespisovnost „zase budeme druhý,“ která se v pátém dílu opakuje hned třikrát. Vím, jsou i knihy, v kterých je humor i spisovnost nežádoucí, ale myslím si, že v běžných není obveselení čas od času na škodu. S jedním pokusem o vtípek na sto padesát stran to paní Soukupová nikdy příliš nezpestří. Vlastně – nedivím se proč zrovna ona byla tou vyvolenou. Ne vždy je to v šoubyznysu totiž o kvalitě, a když se očekávané nedostaví, tak i o nutné výpomoci. Jsem proto podezřívavý v tom, že poslední dva díly nebyly tak úplně z její dílny.
Takže jak? Dívali jste se? Nepřišlo vám to podobně? Obvykle tomu bývá naopak – začátek lepší, pak úpadek, protože dojdou kvalitní fóry. Přesně jako ve světě hudebním - jedna až tři písničky na albu jsou k světu, ostatní dodělávky do tuctu. Dívali? Nebyl to špatný sitkom, ani závěr nebyl úplně zpackaný, ale přece jenom: Když nakonec dveře rakety po přistání na Měsíci čeští kosmonauti aspoň zčásti otevřou, nenabízelo se spíš zabrat víc a získat primát první ženy na Měsíci? Raději než s obtížemi jenom zapíchnout vlajku, která se záhy kácí k „zemi?“ Tím spíš, když by tam Agáta (Jozefíková) něco duchaplného, tedy v jejím přihlouplém duchu, pronesla? Tedy cokoli, co by nevymyslela Soukupová? Třeba: „Jé, víc by se mi sem hodily ty červené střevíčky…“
Jestli ve vás můj názor budí dojem, že legračně psát považuji za maličkost, nepřekvapuje mě to. Zvýraznil bych však čtyři machry, o kterých si jsem jistý, že první tři díly by rozhodně zvládli lépe. Prvním je spisovatel Jiří Růžička, hlavně však neustálý scénáristický pokušitel s ojedinělými úspěchy, dalším velmi vtipně píšící, kdysi blogerka roku Renata Francová, její stejně úspěšný kolega Ladislav Větvička, a představte si - neznáme se. Tím čtvrtým je „lídr“ mezinárodního týmu, tedy něco jako největší kecálek cestopisného cyklu ČT 2, tč. Trabantem z Austrálie do Asie. Slovák Marek, Polák Radek, ale především on, tedy Dan Přibáň trefně glosuje příjemné, frustrující až kritické situace, které během děsivě-bláznivého dobrodružství zažívají. Jenom proto mu odpouštím tu jeho šílenou pražštinu. Pro vaši představu dva komenty: Motorkáři Markovi připadne, že tak jako se páníčci začínají po čase měnit do podoby svých psů, Dan se začíná podobat jejím poničeným a věčně opravovaným autům. (Proč? Protože po výronu kotníku pajdá o berli.) Anebo: Po nebezpečném výletě do sirného kráteru unavený Dan prohlásil, že to byla jedna z nejlepších nezodpovědností, jakou kdy udělal. Ano, přinejmenším talentovaných laiků existuje mnoho.
Že i vy znáte nebo víte o dalších, které napadají srandovní kecy a mají zajímavé postřehy? Že je najdete v práci, nebo u vás v hospodě? Protože nejenom tam se chodí pro vtipnou inspiraci, věřím vám. Tedy, jen když to nebude P.S.
