Kdo jsou Hrobaři silnic

Jsou to neználci, kteří si za volantem nejsou jisti sami sebou teoreticky ani prakticky, takže se chovají scestně, neohleduplně, ustrašeně. Uvedu dva nedávné případy: Na běžném kruhovém objezdu, tedy se značkou dej přednost

v jízdě, má dopravní prostředek přednost, takže jenom někdo s pomatenou myslí se může zachovat tak, že odtud upřednostňuje blížící se autobus. Jako by snad někomu nestačilo brzdění při výjezdu z kruháku kvůli nevhodně umístěným přechodům pro chodce, to zas někdo musí přijít na další hovadinu, kterou si dokazuje co? Čechrá si tím ego? Vyléčil si onen řidič pochroumaný charakter? Jestli ano, tak hodně prapodivným způsobem, na špatném místě, nevhodným až nebezpečným manévrem.

Ano, všichni řidiči mají předvídat, být připraveni na kdejakou dopravní svízel, tak jezděme dvacítkou, to se snad nikdy nic vážného nestane, a bude po problémech. Ale proč si nebezpečné situace vytvářet cíleně a nesmyslně? Opakuji, že v případě jízdy na kruhovém objezdu dáváním přednosti autu, které se na vjezd do něj teprve chystalo.

Jasně, každý to známe, můžou nastat okolnosti, kdy je solidárnost na místě. Třeba v případě, kdy kolona aut jede po hlavní krokem, takže zástupy aut z vedlejší silnice jsou bez šance. Tam to při brzdění v případě nepozornosti řidiče za ním odnesou jenom nárazníky, ale na kruháku, po kterém jela tři auta a jedno se do něj vjet chystalo, to pro mě byla odzbrojující novinka, tam jsem dupnutí na brzdu opravdu nečekal. A já se ptám – panebože proč? Proč, když máme jasně dané předpisy? Když je nebudeme uznávat, je to už kousek k zastavování na křižovatkách ve všech směrech, na semaforech na zelenou, k umanutému řízení podle svého. Ať žije galimatyáš, všichni si jezděme podle momentální nálady, nechme se ovládat city, ať to u nás vypadá třeba jako v Káhira City.  

A jestli si myslíte, že zveličuju, nebo si dokonce vymýšlím, tak druhý silniční příklad stojí taky za to.  Jedu po hlavní, přibližuju se k připojovacímu pruhu, dlouhému asi 300 metrů. Auto v něm ujede asi 50 metrů, blinkr vlevo a zastavuje. Pokorně čeká, až bude mít volno, před sebou 250 připojovacích metrů! Šílenost, hazardérství, sebrat řidičák! Jet za ním já, neubrzdím to a má mě v kufru. Jindy jsem byl jsem svědkem toho, jak auto v připojovacím pruhu jede pomalinku, pomalinku, vyčkává, to na hlavní se mu přibližuje a radši zpomaluje také, protože se nemůže uhnout vlevo, až pruh končil. Oba zastavují a dávají si přednost, gentlemani jedni! Zastřelit, vymýtit, pobytu na silnicí neschopen!

Totiž: Kdyby to „připojovací auto“ rozfofrovalo tak, jak má, jen by se vsunulo a šťastní by byli všichni! Když jedu v připojovacím pruhu já, mrknu se, jak to vlevo vypadá, a podle situace přidám, uberu, rozmyslím se, vjedu. Chce to jen trochu střídmého odhadu a nebát se. Snad nikdy se mi nestalo, že bych přijel až na konec připojovacího pruhu a musel čekat.

A co uhýbání aut doleva kvůli usnadnění připojování z pruhu? Jen když to jde, samozřejmě. Teď si to asi u mnohých pohorším, ale nejsem tomu nakloněn. Taky proto, že jako spolujezdec v sanitce jsem byl účastníkem toho, jak řidič „připojovacímu autu“ doleva solidárně uhýbal, až do poškrábání autobusu plného hudebníků. I taková může být odměna za řidičovu ohleduplnost. Že vám se to stát nemůže, protože se pokaždé stoprocentně přesvědčíte? Takové sebevědomí vám přeju a závidím, ale vězte, že člověk je tvor omylný, tak proč riskovat, když se nemusí? Naučme se raději z připojovacího pruhu správně vyjíždět! A to jsem ještě nezmínil zipování a loudaly, kteří jedou s telefonem 70, a když hovor skončí, tak 110. Co na tom, že ti za ním žalostně trpí.

Kolikrát mám pocit, že hodně řidičů si v ustrašené a pomalé jízdě dokonce libuje. Křižovatkou projíždějí pomalu a pět vteřin po zelené, padesátkou jedou už sto metrů před cedulí, aby se obcí vlekli čtyřicítkou, a to i v noci, přibrzďují před každou zatáčkou, aby se snad nevyklopili, při odbočování vpravo si nadjíždí tak, jako kdyby vezli pět vagónů, doleva se zas drží pravé krajnice, i když levým kolem by měli být co nejblíž středu, a někteří řidiči i se silnými vozy brzdí dopravu na dálnici tím, že jedou takzvaně na úsporu. Tak se ptám proč, proč to všechno? Nejspíš proto, aby svým neumětelstvím obírali schopné řidiče o měsíce života.