„Co to nádobí? To si ho mám utřít sama?“ „Za pět minut skončí poločas, pak na to naběhnu,“ zareagoval na manželčin dotaz z obýváku Karel. Už jenom pro sebe si pomyslel, že když nádobí nemá nožičky, tak neuteče a dokonce ani
mokřejší nebude. Kuchyně pak slyšela z ženských úst adresnou, nelibostí obdařenou poznámku, přičemž nádobí stejně za chvíli utřela.
„Odkdypak patří hnědé keramické hrníčky mezi ostatní? Naučíš se to někdy?“ zloba přichází zase z kuchyně.
Odkdy? Třeba odteďka, jenom si pomyslel Karel, protože odpovědět dvakrát po sobě rázně, si netroufl. Že hnědé patří nad ostatní samozřejmě už léta věděl, včera se jenom přehmátl. Při uklízení nádobí (nebyl fotbal,) totiž zase myslel na to, proč se má denodenně pro obyčejné sklenice na pití shýbat do nejspodnějšího regálu, přičemž sklenky na víno k občasnému použití, jsou nad nimi. A manželka tuto nepraktičnost ne a ne pochopit.
„Zase to po tobě na záchodě páchne. Když nacákáš, to si to po sobě nemůžeš aspoň utřít?“
„Utírám to, snažím se,“ odpovídá Karel popravdě.
„Ale špatně! Toaleťákem to nestačí, musíš mokrým hadrem! Ale to je ti asi zatěžko, co?“
Popravdě, ano. Protože potom by Karel musel hadr pečlivě vymáchat, vykroutit a dát ho usušit tam, kam patří, respektive tam, kde manželka určila to jedině vhodné sušící místo. To však Karel nevěděl, protože tak daleko nikdy nedošel. První pokus by mu stejně neprošel. Čich měla jeho žena naprosto excelentní a tam, kde on necítil nic, ona pokaždé něco. Čichem se honosila tak vytříbeným, že by ucítila prd i z vedlejší vesnice. A vykonavatele by dokázala ještě sprdnout.
Jak rád by své ženě aspoň na jeden jediný den dopřál přiskřípnutý nos kolíčkem na prádlo a záchodové hokusy - pokusy, možnost být aspoň na jeden den chlapem. Hlavně jak by se vypořádala s močením v ranní erekcí a dvěma proudy k tomu. Snad potom by nadobro pochopila a ze svých nároků slevila. Možná, snad…
„Zase jsi v koupelně nechal cákance na baterii. A po umyvadle těch vousů, po tvém holení co je!“
Á, tak to se už zase leští koupelna! Pak bude následovat úprk do ložnice a na přetřas přijde můj nehorázný bordel, který představuje tričko a rifle, ponechané na klavíru. Ale jinak, měla pravdu, pořádek musí být. Na chudé, podřízené, a na chudé podřízené manžele zvlášť! Vždyť vodní kapičky na baterii Karel opravdu neutřel a možná by se nějaká nezbedná našla i na zemi. Takové neštěstí, taková hrůza! Považte, kdo by to byl čekal, že v koupelně sem tam na něčem ulpí nějaká ta kapka a způsobí tolik škody, třeba zrovna na nerezové baterii! A že po sobě špatně spláchl vousový prach po čištění holicího strojku? Vlastně jenom ty malinkaté částečky? Zajímavé, že ona nevidí vlasy svoje, které se válí naprosto všude!
Když si večer Karel šel pro pyžamo, v ložnici si rozsvítil.
„No to snad ne! To mi snad děláš schválně!“ ozvala se nevlídným tónem manželka už uvelebená do postelele.
„Jejda! Tak promiň, miláčku. Ale vždyť před chvilkou jsi byla ještě v kuchyni,“ kál se Karel.
„No jak vidíš, tak už nejsem! A mohl bys už laskavě zhasnout?“ hlasitost a intonaci hlasu si domyslete.
Mohl a proto okamžitě poslušně zhasl. Karlova manželka na odpověď obvykle nečeká, jenom si tak zanadává sama pro sebe a zdá se, že jí to ke spokojenosti stačilo. Dokazuje si tím, že je ve všem pečlivější, zodpovědnější, lepší, tedy po všech stránkách člověkem daleko pracovitějším a hodnotnějším. A Karel by byl blázen, kdyby s ní soutěžil, hádal se.
„Kam se chystáš?“ překvapuje Karla ráno.
„Na nákupy přece. Odvezeš mě tam!“
„Ale vždyť jsi řekla, že to necháme na příští týden,“ zavzpomínal.
„No, tak už nenecháme! Máš s tím snad nějaký problém?“
„No, docela mám. Tos mi to nemohla říct dřív? Přivstal bych si.“
„To nemohla, protože jsem si to rozmyslela až dneska ráno.“
„Aha, ale a s tím odjezdem musíš počkat.“
„A proč? Co se děje?“
„Jenom jsi trošku zapomněla, že i já pro naši domácnost něco malého každodenně dělám, že zrovna dnes vedu Jitku na novou pastvu.“
Totiž, když Karlova manželka ještě spala, Karel podojil krávu Jitku, kozenku Boženku i Růženku, vypustil slepice, dal slepicím, dal králíkům a vyvenčil pejska Hafíka. Považte, jenom takové ranní maličkosti, a po odpolednech se stará o zahradu.
Po příchodu do chléva Karel laškovně zabučel.
„No tak pojď, Jitko, ty krávo, zavedu tě za dobrůtkou! A žádné zdržování, dneska máme nedělní nákupy!“ omlouval se jí.
A tak si Karel vzal krávu, spokojeně vykročili a moc jim to spolu bučelo a slušelo. A jak už to zvířata vycítí, kravička byla moc ráda, že pro Karla existuje.
