Nedávno si tu mezi námi výše jmenovaný takhle postěžoval, věřme mu že fiktivně, a já si říkal, no jo, zas jeden nešťastník, co si moc bere to, když ho jedna nechce.
http://hlinka.blog.idnes.cz/c/215496/Jsem-single-protoze-me-nechce-ani-Peldova.html
Dal mi tím ale brouka do hlavy. Jak jsem na tom já? Líp? Hůř? Daleko hůř? Že by až tak? Nestrašte! Neměl bych se na to zeptat rovnou Andrey? Při soudném pohledu do zrcadla dosti zbytečná otázka, takže se taky typuju na jednoznačný odpal. Avšak stále mi z toho vychází poměrně slušná remíza. Jenomže chlap je tvor soutěživý a pachtí se po rozuzlení, ať už dopadne jakkoli!
Po několikadenním strastiplném přemítání jsem dospěl bohužel k tomu názoru, že jsem na tom ještě daleko hůř než Zbyšek. Za toto nelibé poznání vděčím našemu pejskovi, naší Bonitce, roztomilé to fence Bóně, která rozhodla naprosto jednoznačně. A to byly doby, kdy jsme se měli tolik rádi! Muckali se, dováděli a ještě mě aspoň trochu poslouchala.
No a jak teď? Všimne si mě jenom tehdy, když nesu tašku s nákupem, když zašustím sáčkem od rohlíků, když vrznou dveře od ledničky nebo zapípá mikrovlnka. Tak takhle si myslím, že láska nevypadá, tedy když nemluvíme o té, co je založena jenom na procházení žaludkem.
Už ani na tu procházku ji bez potíží nedostanu a stojí mě to nezvykle hodně psích laskominek. To máte: jeden kus za upoutání pozornosti (někdy možno oklamat zašustěním), ale pak: druhý kousek za přiťapkání na verandu a následný mě stojí čekání, když se přezouvám. Další návnadu jí pak hážu ven pod schody a hlavně za sebou musím rychle zavřít dveře. To už jsme oba dva venku a mám tak z poloviny vyhráno. Po nasazení obojku povel vpřed nezná, ale zato velmi nepřekvapivě reaguje na cokoli schovaného v ruce. Vlastně pardon, na to mi už nenaletí. To něco musí z ruky čouhat, takže si už nevystačím ani s půlením.
Nezřídka se tak stává, že při návratu z procházky na sebe u schodů nadmíru dojemně hledíme. Ona že domů půjde jedině tehdy, když za to něco dostane, já ji prosím, ať mě pochopí, že pro ni nemám už ani tu půlku čehokoli. Svěšené uši, mihotavý ocásek a tvrdošíjná vzdorovitost. Ani se vám nedivím, že pořád nevěříte, jaká to byla kdysi mezi námi láska, ach jo! O to horší je to teď pro mě proto, že náš pes není pes, čímž by se naše bezbřehá nenáklonnost ještě dala jakš takš pohlavně pochopit, ale mě už ani ta čubovská fena nechce!
No tak nic, po delším nic za ní po schodech scházím a trpělivě jí vysvětluju, že ji mám i přesto přese všechno rád, což jí dokazuju něžným popleskáváním po zadečku. Ani se nehne, potvora jedna umíněná! Proto přitvrdím a to mě už musí sakra cítit!
Každý jiný pes by rafal nebo alespoň kniknul a pochopil by, že je zle, že má poslechnout, ne tak ta naše Bonitka. Té naší desetileté madam se to takhle dokonce i líbí a pokaždé statečně drží. Když si chápavě pomyslí, že by mě z toho mlácení už mohla bolet ruka, hodí přede mnou záda a jakože chce drbat. Každému jinému by se v tom momentě všemi směry sbíhalo na rozsáhlý mozkový infarkt, ale mně? Mně určitě ne, vždyť proč taky, mě jen tak něco z míry nevyvede, natož taková drobnost. Začínám ji hladit břicho, po krku a po tlamičce taky. A Bóňa slintá, chrochtá a spokojeně se ošívá. A co pak? Někdy jde domů poníženě sama, jindy ji musím vzít poraženecky do náruče já. Hlavně, že jsme oba dva uspokojeni. Především já, protože vím, že se na mě už nezlobí.
Tak takhle to tedy je s mým vztahem k ženám, k fenám. Dobrá zpráva pro sebevědomí Zbyška Hlinky, no ne? Ale nestěžuju si, vím, že může být ještě hůř. Mílovými kroky tak zřejmě spěji k tomu poznání, že kdybych se ocitl před zapadlým útulkem těch nejnešťastnějších psů na světě, byl bych to já, kdo by řekl: chcete mě?
