Na knihu pana doktora Cimického vydanou před 12 lety, jsem narazil náhodou a nic moc si od ní nesliboval. Už úvodních deset stran mi však stačilo k tomu, abych si udělal názor, který jsem po přečtení nezměnil.
Jestli znáte socialistické romány pro mládež od Stanislava Rudolfa, tak to je přesně ono – jednoduše vyprávěný příběh o partě mladých lidí, v případě Cimického s drogovou šlehou, resp. kokainovou zápletkou k tomu.
Hlavní hrdina Marián alias Džony při přijetí na vysokou školu neuspěje a protože ho chce kamarád Žorž rozveselit, nechá ho popotáhnout, aniž by opilému Mariánovi cokoli sdělil. No a dějí se to pak s ním všelijaké dobrodružné věci, tím rizikověji, že se ukáže, že na koks je mnohem více citlivější než běžný konzument. Dlouho trvá, než se ze stavu zážitkovosti nejenom probere, ale on se do mrákot i často vrací. Tím hůř, že v realitě odmítá přijmout fakt, že jeho snění nebyla opravdovost, že na skutečnosti prožitku, kterého se zúčastnili i jeho kamarádi, tvrdošíjně trvá. Snaží se je velice věrohodně přesvědčit, oni nechápou, mají ho za pomatence. Když si Marián poleží na psychiatrii, Džony policistům i lékaři svůj nechtěný úmysl přizná, mohlo by se zdát, když už všichni všechno vědí, nastane konec legrace. Jenomže Mariánova mysl pořád zlobí a pořádku zřejmě nejsou ani jeho kamarádi, kteří nad jeho přesvědčivě sdělovaným příběhem začínají váhat a svolí, že se do míst jeho nevšedního zážitku společně vydají.
A já naiva si v tom momentě myslel, že si všichni šlehnou a setkají se u včeliček, jenomže oni se na Šumavu vydali opravdu fyzicky! No a dějí se to tam skutku velice zajímavé události. Hodně věcí nasvědčuje tomu, že Marián není až takový bláznovský snílek k zatracení, že jeho báchorky se zakládají na pravdě, a tady právě, mě v zapeklitosti příběhu autor překvapil. Že by se Mariánova duše pomocí drogy dostala až do jiné dimenze? Je jeho tamější setkání se stínem doktora Brauna už realitou nebo opět pouhým Mariánovým mimosmyslovým vnímáním?
Konec neprozradím, ale neodpustím si zmínku o tom, že jestli měl příběh mít drogově veskrze preventivní charakter, tak u mě v tomto smyslu nepochodil, mě spíš navnadil. Nejenom proto, že s vykreslením halucinací a bludů si dal autor záležet, ale účinky drog přehledně objasnil i jinak. I tak se jedná o nenáročné odpočinkové čtení se zajímavým příběhem, přičemž tuctovost z něj dělají nedokonale promyšlené dialogy a nevýrazný styl psaní, byť gramatickou chybu nebo překlep jsem v textu nenašel ani jeden!
Toť vše podstatné pro ty, kdo o kulturu jazyka příliš nedbá. Pro ty ostatní je tu stylistické okénko, které výše uvedené výtky objasní více. Přívlastkový král – touto poctou bych autora pasoval já, protože jejich žeň je hned na prvních deseti stranách vskutku obdivuhodná. Uvádím výčet těch nejvýraznějších: „Řekl pomalu a otráveně, aby to otevřel kultivovaně, srdce zcela zřetelně začalo bušit, podívala se na něj upřeně, dívá se na obrazovku fascinovaně, jen se nepřítomně směje, a zase mu nastaví nenasytně rty, zavře smyslně oči, primář seděl nehnutě, mlčel zarputile, díval se zasmušile a mlčky z okénka.“ (Bez kontextu to není tak výrazně poznat, a nemám nic proti jakémukoli upřesnění, ale jak se říká: čeho je moc, toho je příliš.)
Krkolomnosti, podivnosti: „Na druhou stranu ji ale poněkud znepokojovalo, že…“ „Celým jeho tělem se rozlije strašlivá úzkost…“ „Marián se k ní obrátil téměř zkroušeně.“ „Opravdu svěží vzduch útočil otevřenými dveřmi do dřevěné posluchárny.“ (V těchto čtyřech ukázkách cítím, že to v nich zadrhává až vrže, že by se tyto kostrbaté věty daly formulovat mnohem jednodušeji a tím i lépe.)
„Všichni se na něho dívali tiše, překvapeně.“ (To jde, dívat se hlasitě?) „Rychle si to svlékni, já ti to opravím.“ (Reakce dívky na to, když si Marián roztrhl o hřebík košili – opravdu je OPRAVÍM tím nejvýstižnějším slovesem a košile je TO?)
A konečně tu máme slovosled! I přesto, že si tím naběhnu, protože i mé uspořádání slov se setkalo s palebnou kritikou a zřejmě ho napadne i má věrná hodnotitelka Helena K. Té si vážím, ta gramatiku umí a cit pro jazyk se v ní také najde, ale nechápu ty k ní diskutující skluzné přeběhlíky, kteří by jinak stáli za mnou, kdyby se neozvala. Právě ty odsuzuji, kteří se přidají na stranu mírného oponenta, čímž pohled na mě vyostří a udělají ze mě málem analfabeta. Ale přistupme raději k věci:
„Yang se naklání na prudký svah a pomalu k Mariánovi sune konec lana...“ (…pomalu sune konec lana.) „Nasadí láhev s roztokem na stojan, zaškrtí gumou Mariánovi paži.“ (Láhev s roztokem nasadí na stojan, gumou zaškrtí Mariánovi paži.) „Primář seděl nehnutě a dělal si nenápadně tužkou poznámky na papír před sebou.“ (Tady to snad ani upravit nejde, ale aspoň se pokusím:… a tužkou si na papír před sebou nenápadně dělal poznámky.) „Kdybyste chtěli jet, mohla bych třeba s vámi,“ nabídla se nejistě. (Věta nám tvrdí, že má na výběr s kým jet, ale věřte mi, že nemá, že chtěla říct, že by třeba jela.) „…zavřít okno, protože se už venku setmělo.“ (Už se setmělo je správně, „už venku“ je přece hloupost.) „Skoro ani Mariánovu tempu nestačili.“ (Když už, tak by nebylo lepší: Mariánovu tempu skoro nestačili?) „Asi ještě hospodská spí.“ (Úkol pro čtenáře: opravte si sami.)
Tak co? Souhlasíte aspoň částečně? Když ne, tak aspoň netvrďte, že autorův slovosled je správný.
Klišé: Neproniknutelná tma, hrobové ticho, celým tělem se rozlije úzkost.
Nepříliš reálné kecy v přímé řeči: „Když se obvazy sundaly, viděl jsem ty překvapené tváře, vypadal jsem hrozně. Hůř než ten rytíř Peyrac z Angeliky! Sám sobě jsem se hnusil. Nechtěl jsem, aby viděly, jak hrozně vypadám. Chtěl jsem si uchovat její pohled, v němž byla aspoň špetka obdivu, nestál jsem o to, aby se k tomu přidala útrpnost a slzy.“ (Když už pominu náhlou množstevní vyprávěcí změnu: aby viděly - její pohled, červená knihovna hadr! A teď si představte, že jen o málo romantičtější řeči vedou opilci v hospodě!) Kdyby jednou, kdyby vypravěč, ale to jedinečný Marián perlí i nadále: „Celodenní rutina a k ní svěží jarní podvečer a čerstvý vzduch přímo kolébaly do blahého pocitu uvolnění a z něj už je jen krůček k dřímotě.“ (Fakt romantik, co ten musí mít bab!)
Ano, často jsem měl pocit, že čtu rozvláčné nic od ženské, která si bere týden dovolené na to, aby se vypovídala kamarádce: jak se zalívá kafe nebo co všechno je potřeba na víkendový výlet obstarat, je popisováno mozkem průměrného žáka třetí bé. Dobře, občasně by se toto všechno snad ještě dalo snést, ale když se obšírné žvanilství přenese do hospody, kde sotva sedící opilci ze sebe bezchybně vyluzují mnohosouvětné věty bez jediného přebreptu, je něco někde špatně. Protipólem tomu nechť je čtyřvětá kombinace neméně bujarého Mariána, v které tak výstižně a přemoudrale shrnul v hospodě svůj přijímačkový neúspěch: „Nedělám si legraci. Bohužel. Dneska mi to přišlo. Co se dá dělat…“
Co se dá dělat? Dvě věci se dají dělat. Knihu si přečíst nebo ji nečíst. Já si vybral první možnost a udělal si obrázek o tom, že literárně velice produktivní pan MUDr. Cimický má nápady, že kniha o něčem je, ale o velkém „spisovatelství“ se mluvit nedá. Snad ho tím neurážím, určitě to ví i on sám. Vždyť všude jinde to máte taky. Kdybych já a Izer vyprávěl stejný vtip, mně se nezasměje nikdo, ale jemu celý sál. Kdybych nakreslil obrázek já a Petr Urban s totožně vtipným textem, mně ho časopis neuveřejní, ale jemu redakce nastokrát nejenom poděkuje.
Takže jestli se něco chcete dozvědět o koksu a nezáleží vám na tom, že vám informace nepodává zrovna držitel Magnezie Litery, po knize sáhněte třeba na:
http://knihy.idnes.cz/andelsky-prasek.html?___SID=U
