Myslím tím samozřejmě nejdelší dobu strávenou v čekárně. Tak co, kolik? Hodina, dvě, nebo dokonce dvě a půl? Kvůli objektivnosti by bylo čekací dobu vhodné rozdělit na dvě kategorie – na osobní rekordy při objednání na určitý čas a na čekání bez objednání.
To se týká například návštěv praktického lékaře nebo úrazové chirurgie, kde by objednávání působilo nesmyslně. Těm nedočkavcům a lenivým čtenářům, kteří pachtí po mém osobáku sděluji, že je od konkrétního objednání přesně hodina a půl.
Jsem to ale břídil, nejspíš si říkáte, jenomže k mému výsledku připočtěte fakt, že jsem lékař a pan kolega - odborník o mně v čekárně věděl. Kdepak, nezazlívám mu to, na dobrého specialistu, a navíc ještě nekolegiálně spravedlivého, si přece každý rád počká. I já se nakonec dočkal - jedna injekce do kolena a za týden zase, déle než minutu jsem se před ním neválel a příště tomu nebude jinak.
Avšak to čekání a jenom kvůli takové chvilce bylo šíleně otravné. Nejdřív jsem v čekárně stál, pak seděl. Deset křesel a odhadem stejný počet míst k stání včetně věšáku. Tři časopisy o golfu, dvě televize, jedna sestřička – recepční. Ať jsem dělal, co jsem dělal nebo nedělal, hodina čekání se dala s vypětím nesmírné trpělivosti přetrpět, ale pak nastal zlom a horor! V čekárně stále udýchaných 25 stupňů, ale moje nálada byla na bodu mrazu, aby si pak vyšlápla i do záporných hodnot. Já se nudil, já se trápil, nevěděl co s rukama, co s nohama, nebylo síly, která by mě umravnila. Zkoušel jsem, jestli je přijatelnější polosed nebo sezení prkenné, zkoumal jsem možnost ulevení si i jinak. To však zrovna tam nepřipadalo v úvahu ani náhodou!
Zlaté a jedinečné auto! To jedině v něm si můžu za řevu motoru kdykoli posmrknout, s úlevou vypustit, zafunět, kdykoli naprosto cokoli. Ano, i šťourat frnk v nose si tam beze všeho můžu a podrbat, když mě na koulích zrovna svědí, ale tohleto mezi tolika lidmi? Kdepak, nic z toho! A že jsem se musel ovládat dvojnásob, bylo potvrzeno při mém vyvolání, neboť sestřička neopomenula zmínit i můj titul.
Nechápu to, ale věřte, že jsou pacienti, kterým pobyt v čekárně vyhovuje a vysloveně si tam hoví, lebedí. Čím déle, tím lépe, aby se mohli svým výkonem kdekomu pochlubit. Zřejmě se jedná o nostalgii z pocitu hrdosti ne nepodobné z třikrát vystáté socialistické fronty na banány.
Takže u mě to toho dne dělalo 90 minut, ale při troše štěstí jsem mohl být i lepší, neboť těsně před mou ohláškou dorazil do ordinace roznašeč obědů. Čemu jenom jsem panu doktorovi vděčil za to, že jsem se mu zželel a on své zasloužené polední menu oddálil? Ne, ani trochu mu jeho potřebu neupírám, vždyť sám jsem měl hlad jako spisovatel, a navíc vím i to, jak stresující je hladovost z pozice jeho.
Víme všichni, že v nemocnici se může zvrtnout cokoli a dochvilný příchod ambulujícího lékaře je tatam, navíc i v jakékoli ordinaci se může cokoli nečekaně vyvrbit. Ale i tak – do jisté míry jdou objednávací časy dodržovat přece vždycky!
Limitní tázka zní: Není tak náhodou něco špatně na předvídavosti, resp. organizaci práce těch sester a lékařů, u kterých je nejméně jedna přidaná hodina od objednání každodenní pravidelností? Mě osobně by šíleně žralo svědomí, kdybych za nedodržování časového harmonogramu mohl já svou neschopností a lajdáckostí.
Nejeden snaživý bloger už teď jistě přemýšlí nad aktivní tabulkou s rozličnými odbornostmi svisle a čekací dobou horizontálně, kam by si mohl každý zapsat svůj osobák, leč já jsem lenoch a neumětel a hlavně žádný prudký excelista. Takže kdyby snad někoho toto čekárenské téma zaujalo natolik, může se tabulkově přičinit. Do té doby jsem s hodinou a půl na prvním místě já, jenomže tuším, že asi ne nadlouho. Tak co, kdo přihodí víc?
