Jdu s lejstrem na městský úřad s tím, že jméno paní úřednice jsem zapomněl, správné poschodí jsem bezchybně vyjel už na druhý pokus, ale co hlavně, že dokument musím mít potvrzený nejpozději do zítřka. Jinak
Naštěstí je úřední den, což mě ze hry nevylučuje okamžitě, ba co víc, hraje mi do noty, jak by tvrdil nenapravitelný optimista a toho dne i já. Když se konečně ocitám na té správné chodbě, chodím ode dveří ke dveřím, kde studuji jmenovky, jestli se mi zapomenuté jméno nevybaví, když tu najednou uslyším…
„Pane, můžu vám nějak pomoci?“ ohlédnu se za sebe a vidím vstřícně vzhlížejícího chlapíka, který si samou dychtivostí div neodpoví sám.
„Děkuji, ale není třeba,“ odpovídám ostře, ale zdvořile.
„Opravdu? Ale já bych vám rád pomohl,“ nedal si říct. Jak já jenom nemám rád vtěrky, navíc ty nechápavé, jak zrovna on by si zasloužil výchovnou lekci. Ale držím se. Zatím…
„Ne, opravdu ne, protože ani nevím, za kým jdu, takže fakt ne!“ jdu na něj s pravdomluvností, a s ještě větší důrazností. Pan obtěžovatel si totiž neuvědomil hlavní mužskou zásadu. Tu, že chlap se zeptá až v totální nouzi, že správný chlap si poradí sám, že pomoc od druhých hledá až v naprosto beznadějných případech. Zvláště pak v přítomnosti žen, které na nás spoléhají, berou nás jako spasitele a oporu!
„Ale kdybyste mi řekl, s čím k nám jdete, nasměroval bych vás,“ je neoblomný a pomyslím si, že to už je na knokaut, nejlíp na vypínač.
Když jsem si toho otravu pořádně prohlídl, zdvihlo se mi obočí a pro sebe utrousil - pane bože! Radit mi chtěl obtloustlý, asi pětačtyřicetiletý muž menší postavy, který svým vším vůbec nevypadal na to, že pracuje zrovna tady na městském úřadě. Proč? Protože jeho plandavé dlouhé tričko s krátkými rukávy vyšisované do bledě modra na něm plandavě vlálo tak, že kdyby stál v průvanu a rozpažil, vznesl by se jako pták. Nebo ještě výstižněji, připíchnutý na stěžni by s ním plachetnice hravě odplula, nejlíp do končin neznámých, nehledaných.
No tak co, výběr oděvu se mu zrovna dvakrát nepovedl, to se může stát, myslíte si, jenomže ono u trička nezůstalo. O tom, že nějakou tu módu městský úředníček nikterak neprožívá, prokazovaly i jeho kalhoty, které mě zaujaly neméně. Kdyby to byly kalhoty jakékoli běžné, nezastavoval bych se nad tím, jenomže ony nebyly dlouhé, ba ani o kraťasy se nejednalo, bylo to jakési plandavé cosi, co končilo u kolen, tedy něco, jak se v tom pohodlně spí nebo chodí kecnout na pláž. Takže se k tomu ono tričko vlastně půvabně hodilo. Tento outfit plážového povaleče trefně doplňovalo i obutí – neobutí. Tedy ani boty, ani sandály, ale takové ty gumové plážáky, do kterých se na dovolené v bungalovu rychle vsunete a hurá s nimi klapy, klap k móři! Naštěstí bez ponožek. No, a jak si to tam tak ten plážový rekreant nervózně přešlapuje, a jak já jsem poměrně bezprostřední a neostýchavý, nedalo mi to, začal jsem s ním rychlou a plodnou diskuzi.
„Netipoval bych si, že zrovna vy byste mi mohl pomoct.“
„A proč ne, když tady pracuju.“
„Tak to mě překvapuje, protože na to vůbec nevypadáte.“
„A to myslíte jako jak?“
„No, jestli jste nevyšel zrovna z koupelny, a to asi ne, protože ručník u sebe nemáte, tak mi připadá, že zrovna vyrážíte někam k vodě. Jenomže mi v tom nesedí měsíc prosinec.“
„A ono je tady uvnitř zima? Asi vám připadá, že jsem málo oblečený, ale mně je teplo, tak si snad můžu chodit v čem chci, a jak mi to vyhovuje, ne?“
„Tak to si nemyslím. Ono to není jenom o úspornosti oděvu, ale hlavně o vhodnosti, víte? Takže vy jste usoudil, že v práci si můžete chodit tak, jak se vám zlíbí. Jenomže u pracovníka městského úřadu, zvláště v době úředních hodin, bych předpokládal reprezentativnější styl. Ve vašem případě se ale jednoznačně jedná o znevažování profese. A to ani nechci domýšlet, s jakou parádou se tu promenádujete v létě!“
„Tak to je mi líto, že se vám nelíbím, ale já s tím opravdu nemám problém.“
„Jasně, to vám věřím. Nic si neděláte z toho, že ve vás vidím rekreanta z dovolené, a to ještě hodně šetřivé. Tak hodně pracovních úspěchů s takovým přístupem.“
„No, jestli vás to tak hrozně uráží, tak se na mě nedívejte, já mizím, já odcházím…“
„A o co se tady celou dobu asi tak snažím? To vy jste mě začal otravovat!“ ujal jsem se posledního slova a pán se k sobě konečně odporoučel. A do vedlejších dveří jsem vkročil já. Tam mě čekalo další překvapení. Dvě krasotinky, skvělá domluva, ale co hlavně, v přítomnosti dvou mladších dam jsem si konečně připadal jako na úřadě. Černé šatičky, že by v nich paní mohla odtancovat rovnou na ples, druhá šik na jeden knoflíček zapnutý svetýrek, kterým by se to pod ním tak lehce ze sevření vysvobozovalo, a představte si, na nohou žádné vietnamské trepky!
Osmělil jsem se i tam, a na onoho pána se zeptal, jestli se jim styl jeho oblíkání líbí. Jó, vy myslíte pana inženýra? Tak zrovna u něj je mi všechno úplně jedno, odpověděla první, zatímco ta mladší mi názor nesdělila, jenom se cudně rozchichotala.
