„Podívejte se, paní redaktorko, to je poprvé co je mi vyčteno, jak vypadám a působím – tedy tlustý, odulý, nemotorný, vzhledově nevábný a že hovořím jako zpomalený film. Avšak poslyšte, vy taky zrovna nevypadáte jako oslnivá dívka z Plejboje a podívejte, kam až jste do dotáhla.
Se svým základním žurnalistickým vzděláním dokonce až na tiskovku s panem prezidentem, promiň Václave, s budoucím prezidentem.“
„No dovolte!“
„Ano, dovolím, další otázku prosím!“
„Vy, pane budoucí prezidente, jako minulý premiér, není vám líto, že Vaše politické názory, Váš vliv, nebude na politické dění až tak podstatný jako kdysi?“
„Nemyslím si, pane redaktore. Jako každý občan naší krásné demokratické země své názory vyslovovat můžu a také budu a velice by mě překvapilo, kdyby z pozice hlavy státu nebyly vnímány tak, jak se sluší a patří, ať se to někomu líbí či nikoli.“
„Ale pan ministr financí říkal…“
„Co pan Kalousek říkal nebo neříkal, či jenom si myslel, je čistě jeho osobní věc a má na to právo, tedy přesně takové právo, jako každičký občan naší krásné země a více se k tomu vyjadřovat nebudu.“
„Jistě přijde vhod trocha odlehčení. Pane budoucí prezidente, jak jste o malý schůdek zakopl a dovrávoral až ke křeslu, které Váš pád zastavilo, nabyl jsem dojmu, jako byste právě v tom okamžiku nechal ono záchranné křeslo nejraději pozlatit a ochranku postřílet.“
„No to je ale poměrně trefná zmínka o mém zaškobrtnutí, ale protože není až tak daleko od pravdy, ve vtipnosti už tolik neboduje. I přesto, jakpak se jmenujete pane redaktore? V mém týmu potřebuji právě takové vtipálky jako jste vy. Pane tajemníku, pište si ho!“
„Děkuji a v odlehčení pokračuji. Není žádným tajemstvím, že chlastáte, kouříte a pijete silné kávy. S ohledem na Vaše nové postavení se dá předpokládat, že budete i přibírat na hmotnosti nebo snad hodláte sportovat jako váš předchůdce?“
„Takže pane redaktore, nejenže jste vtipný, ale i nejapný. Zklamal jste mě a proto pane tajemníku, přepište laskavě jméno dotyčného do seznamu pod čarou, však víte na jakou listinu. Snad se tam ještě vejde. Nicméně znovu připomínám, že budu stále takový, jakého mě voliči zvolili a možná je právě to jeden z důvodů, proč jsem pana Schwarzenberga v první přímé volbě prezidenta s velkým, desetiprocentním náskokem porazil. Víte, už se mi ozvalo i několik lékařů, kteří by mi rádi odstranili znaménko na pravé polovině tváře, ale doposud jsem všechny utvrdil v tom, že toto mé znaménko, neboli névus, chcete-li to v lékařské terminologii, tato moje zajímavá imidž, tu se mnou bude ve zlém i dobrém, napořád. Důležité pro mě je to, že nevadí mé krásné mladé ženě Ivance a neméně krásné a inteligentní dcerce Kateřince, jako i všem mým drahým voličům.“
„Když dovolíte pane budoucí prezidente, Vašeho protikandidáta jste porazil, ale o drtivé porážce bych nemluvil. Jinak vzato, k plichtě stačilo pět procent a to už jsou poněkud jiné počty.“
„I vy šibale, vy jste mě asi také nevolil, nicméně, nezazlívám vám to. Vaše vysvětlení mi připomnělo počítání prstů v jednom českém filmu odzadu, kdy se deseti prstů nedopočítal. A co se mého vítězství týče, ať už je to o uznávaných deset nebo vašich pět procent, to mi je úplně jedno a naše oslavy tím netrpěly ani v nejmenším.“
„Pane budoucí prezidente, jak se Vám bude shlížet na poslance, senátory a koneckonců i samotné ministry, kteří by měli být jakýmsi výkvětem naší společnosti, ale mně spíš připadá, že to jsou pěkná kvítka s nakročenýma, s jednou nebo už i oběma nohama v kriminále.“
„Tak podívejte se, pane redaktore. Jednak mě už unavuje poslouchat stále to oslovení budoucí pane prezidente, proto se zkusme domluvit a zkrátit ho na již brzy používané pane prezidente, abych si na něj co nejdříve přivykl. Děkuji. A co se vašeho mínění týče, uvědomme si, že jsme to jedině my, občané našeho krásného státu, včetně Vysočiny, kdo takové výtečníky volil. Může-li policista krást a vraždit, lékař ve službě se opíjet a neposkytnout první pomoc, proč by leckterý poslanec nemohl podlehnout pokušení mírně nelegálním způsobem finančně si přilepšit.“
„Že mě Váš názor vůbec překvapuje. Pamatuji si Vás ještě z Václaváku v 89., kdy jste ještě jako prognostik vystoupil před dav se sdělením, že jako stát jsme s hrubým domácím produktem na 38. místě, dokonce ještě za Nepálem, pokud se nepletu. Později jste přiznal, že jste si to vymyslel jenom proto, že jste měl pocit, že něco takového lidé chtějí a tedy mají slyšet.“
„Ano pane redaktore, něco takového jsem opravdu prohlásil, ale už si bohužel nepamatuji, jestli to byl Bhútán, Nepál nebo Súdán, natož pořadí HDD, nicméně svůj úkol to opravdu splnilo a nad očekávání výtečně. Ten aplaus, který poté následoval, ty davy obdivovatelů, to se nepoštěstí jen tak někomu.“
„Tomu se ale říká lež, nemyslíte?“
„Pane redaktore, říká nebo neříká, asi takhle bych to viděl. Kdyby lež měla krátké nohy, určitě tady před Vámi nestojím jako budoucí hlava státu, nemyslíte? Pane tajemníku, poslední tři redaktory si také zapište do seznamu pod čarou, děkuji. Nějaké další otázky?“
„Pane budoucí pane prezidente, pardon, pane prezidente, už nebudou další otázky, zbytek novinářů je právě na odchodu.“
„Vskutku zajímavé. A to se o mně říká, že mluvím tak rozvláčně, třebaže moudře a uvážlivě, že se mnou žádná tiskovka nemůže skončit v určený čas. No, užívám si to a zřejmě se zlepšuji. To prezidentství se mnou dělá vskutku velké divy. Takhle se překvapovat, to se mám opravdu na co těšit.“
