Léčit chřipajznu padnutím do postele umí každý ňouma a skoro každý doktor, jenomže když Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) po letech otočí a začne se zajímat i o neméně početnou skupinu těch, která chřipku ustavičně přechází, to už není jen tak.
Doporučovaná protichřipková opatření přijatá na posledním shromáždění WHO vyvolala mezi laickou i odbornou veřejností nebývalý ohlas. Po více méně neměnných doporučeních se poprvé od svého působení svými vypracovanými postupy překvapivě zaměřuje právě na ty, kteří si nemůžou dovolit chřipku léčit, ale jenom přecházet.
Ano, takový byl můj prvotní záměr. S těmito nejnovějšími poznatky vás co nejpodrobněji seznámit, jenomže jak jsem tento vysoce odborný dokument překládal, zjistil jsem, že ho bohužel nezvládnu přeložit natolik kvalitně, jak si jistěže zaslouží. Vždyť jde přece o zdraví a tak bych nerad svou neoprávněností, třebaže v dobrém úmyslu, někoho poškodil.
Přesto jsem toto zajímavé téma neopustil a jako naprosto srovnatelnou náhražku přikládám rady mé vlastní, domácí, letitými zkušenostmi prověřené. Přimělo mě k tomu dění nedávného pátečního večera, kdy si takhle v obýváku s manželkou pohodlně jen tak sedíme a čučíme na bednu.
„Na mě něco leze,“ povídá žena a já jsem zpozorněl. Nebyl jsem to totiž já ani náš pes Bóňa, která spíše znásilňovala mě, protože se po mně sápala v úmyslu vydolovat z mých úst aspoň něco, než bude pozdě.
„Nemáš před ní pořád tak provokativně žvýkat,“ dávala mi žena za vinu a tímto najevo i naprostou ignoraci. Zato já jsem se zajímal.
„Myslíš chřipka, jo?“
„No asi. Začíná mě bolet celé tělo a teplotu si raději ani neměřím. A to jsme si chtěli zítra dát to víno, na které jsem se tolik těšila.“
„No tak to se nedá nic dělat, víno počká a běž raději do postele. Dokonce i čaj bych se ti pokusil uvařit,“ slibuji a přidávám i výtečnou lékařskou radu.
„No ale když já mám na něj takovou chuť a ta sýrovo-česneková pomazánka nepočká. Tak mě napadá, co kdybychom to ještě stihli. Chápej, já teprve začínám být nemocná!“
Je jasné, že v naší rodině musí vždy zvítězit zámysl jakýkoli jiný než lékařský, třebaže dobře míněný. To mě nepřekvapilo, ale jak zjara jsem koukal proto, že jsem si myslel, že pro každou špatnost jsem z nás dvou jenom já. Pod tímto neočekávaně skvělým dojmem jsem se naprosto samostatně rozhodl k vínu nejdřív umikrovlnkovat popkorn. Na sáčku stálo 2 – 5 minut, já naťukal pro jistotu jenom tři, to přece zvládne každé malé dítě a šel sledovat sportovní noviny. Žena mi říkala, ať to raději vypnu dřív, ale copak dovede ona – nesportovkyně pochopit, že já musím znát výsledky všech hokejových zápasů?
Pro mě zcela nepochopitelně se tak stalo to, že půlka popcornu byla dočista spálená, ta druhá smradlavá až běda a od kouře v kuchyni jakési oparné mlžno. Vynechám co následovalo, protože nechci čtenáře mást tím, že takhle: „píp píp píp,“ nepípá jenom mikrovlnka. Já však byl v pohodě a pln nápravného odhodlání k přípravě sýročesnekových jednohubek. Z mrazáku beru dvě menší bagetky a ťuk, ťuk, ťuk na desetivteřinovém tlačítku, nechávám je půlminuty rozehřát. S časem nerad plýtvám a ženu na sport, který ještě neskončil. To byste nevěřili, jak vám někdy může připadat půlminuta dlouhá. No ale že by až tak? Úprk do kuchyně a mikrovlnka jede stále, čas 1:30. Já blbec si spletl desetivteřinová a minutová mačkátka! Bagety rozhicované doruda, ale co hlavně, když jsem je na plátky krájel, těsto pak bylo uvnitř tak nevratně stlačené, že tvořily jakési centimetrové plátky. A teď na ně mažte pomazánku a přikrášlujte olivkou, aby se neskutálela. No nic, příprava k vínu sice nebyla úplně na jedničku, ale prioritní bylo přece pozdněsběrové Veltlínské zelené, které i v atmosféře spáleného popkoronu chutnalo znamenitě.
Ráno se ptám ženy, jak je, jestli u ní už natvrdo chřipka propukla.
„No, jsem sice jako polámaná, nohy mám jako z olova, ale jestli nebudu mít víc jak 38, musím uklidit.“
Naštěstí neměla, ale věřte mi, že i přesto jsem jí pomoc nabídl. Nechtěla, prý si to raději udělá sama, však to znáte. Luxovala, utírala prach, vytírala, oběd vařila a já jsem vynesl odpadkový koš, nasypal do krmítka ptákům a odpoledne uvařil kafe. Prý na čaj to ještě není a těm, co se pozastavují nad tím, že jsem zdárně uvařil kafe vzkazuji, že rychlovazná konvice není tak složitá jako mikrovlnná trouba.
Večer mně i dětem stačila manželka připravit palačinky a vůbec nechtěla pomoct ani s naloupáním ořechů. No co vám budu povídat, na druhý den dopoledne oběd také vařila a se zbytkem již naloupaných ořechů si usnadnila práci se štrůdlem ke kafi, které jsem toho dne zalíval a to dokonce hned dvakrát. Horkého čaje s citrónem stále ještě nebyla hodna. Po kafi si usmyslila, že by jí po psychické stránce pomohla procházka a tak jsme venčili. Sice nevím co potom její psychika, ale zmínila se něco o tom, že má zimnici a bolest hlavy. Asi proto šla hned žehlit a prát. V neděli večer si pak vzpomněla, že zapomněla pověsit prádlo a že v pondělí mají děti zase to zpropadené ředitelské volno a tudíž že nemají co na oběd. A tak v devět večer jenom věšela prádlo, krájela brambory a sháněla u sousedů vajíčka, aby kolem jedenácté konečně ulehla.
„A víš že je mi už nějak líp? Uklizeno mám, navařeno a vypráno taky, já ti z toho všeho mám takový dobrý pocit a dokonce se těším i do práce!“
Já jsem vedle jenom mlčky unaveně ležel a čekal, že brzy přijde na to, že k její stoprocentní spokojenosti jí zbývá už jenom milování.
A proto si všichni pamatujte, že k úspěšnému přecházení chřipky patří nemoci se nepoddat, nesložit zbraně předem, ale bojovat. Alkoholem, stresem, prací a zase prací. Dát té vtíravé potvoře hned ze začátku pocítit, kdo je tady pánem, aby se nemohla ke svému rozmachu ani nadechnout. Proto žádné polovičaté přecházení pracovním procesem s následným domácím odpočinkem, ale co nejaktivněji jít za jedním jediným cílem. Nejenom chřipku zdárně přechodit, ale čas přecházení využít ne ke škodlivému poflakování, ale co k nejúčelnějšímu využití.
Ostatně, jak tak do těch mezinárodních papírů koukám, tak nějak podobně k tomu vybízí i World Health Organisation, takže jste vlastně ani o nic nepřišli.
