Inspirující síla v čekárně u lékaře

Už jsem tak nějak tušil, že i když jsem byl objednán, přijde na mě řada až o hodinu později,což zrovna na revmatologii nechápu, ale pozitivní na tom je, že tento přebytečný čas přispěl ke vzniku tohoto blogu. V čekárně totiž 

seděl asi sedmdesátiletý pán, který… no, spíš posedával, postával, procházel se, ba dokonce si u židle i zacvičil. Opravdu! Trůnil se tam mezi řadou židlí u zdi a naproti dveřmi do ordinace. Vskutku pozoruhodné! Aby na nás všechny viděl, a také my jeho, aby o nic nepřišel, aby měl přehled. Hned mě napadlo, jestli si nespletl ordinaci a neměl zabočit na psychiatrii vpravo, ale nebylo tomu tak.

Přesvědčil mě o tom jeho rozhovor s paní, která se mu jako první chytla na udičku. Stěžoval si na kolena a hodinové cvičení, které musí provádět každé ráno v posteli, jinak by prý nevstal. No budiž, moje babička na tom byla podobně, ale rozcvičení zvládla za deset minut a přesto vstala. Takže to buď moje polyrevmatoidní babička s boulemi od loktů až po kotníky flákala, nebo byl ukecaný pán vskutku těžký diagnostický kalibr.

No to tedy určitě byl a po všech směrech. Jako druhá to odnesla asi šestnáctiletá slečna, která zaklepala na dveře, protože si šla jenom pro recept. I takové časové málo pánovi stačilo na to, aby se jí dostalo rychlopalebného poučení o vibračních účincích neutronové bomby, a jak bychom nebyli, kdyby tehdy Reagan stiskl červené tlačítko. Troufám si tvrdit, že pak moc ráda spěchala opět do středoškolských lavic.

Pánovou třetí obětí se stala právě přicházející nešťastnice, která o jeho mimořádných vyprávěcích schopnostech neměla nejmenší potuchy. Přispěl jsem k tomu i já, protože jsem stařence uvolnil místo k sezení. Přece jenom, levou nohu mám zdravou, tedy nebyl žádný důvod k váhání. Nemohl jsem tak neslyšet jeho chvástalství o tom, jak dodával do rakouských Alp sedačky na lanovky, jak se tam dokonce ujal jeho zlepšováček na zjemnění toho nepříjemného drncání u sloupů. Jak zrovna na tohle přišla řeč? Jednoduše. Sedání si na sedačku - posazení na uvolněnou židli. Úctyhodné! Protože se tomu bábrlinka moc nedivila nebo hůř slyšela, zesílil, takže jeho historku o tom, jak se opilý na sedačce rozhoupal tak, až z ní spadl a natloukl si nos, museli slyšet i na již vzpomínané psychiatrii vedle.     

Do čtveřice všeho nevhodného si v čekárně všichni do jednoho vyslechli jeho story o tom, jak si hned po nástupu na vojnu zlomil nohu a sádru měl tři měsíce, jak pak další čtvrt rok pečoval o oheň velitele a vymetal kamna velitele, jak nesmírně byl poctěn tím, když poručíkovi mohl vařit kafe s rumem, přičemž kontroloval, aby jeho střízlivost nad opilstvím měla byť jen nepatrně navrch. Alespoň v pracovní době. Nepopírám, že poslouchat hlučného a vtipného pána nebylo zábavné, jak jinak, když se o zážitky určitě nedělil před diváky poprvé. Ale přece jenom, proč o tom třeba nenapíše blog. Spousty blogů, to by bylo něco! Druhý Větvička! Tak se ho teď snažím suplovat aspoň já.

Ne, já nebyl jeho další obětí, na mě si netroufl. Já ho měl přečteného hned po prvním povídání, já na něj upřel jasně čitelný pohled, na mě si netroufl. A kdyby přece jenom, řekl bych mu, proč si myslí, že na tichu v čekárně je něco špatného. Pan byl exhibicionista, o tom žádná, komediant k pohledání, každý jsme nějaký, ale překvapilo mě, že některé oběti ho poslouchaly rády, neřekly mu ať mlčí nebo se aspoň ztiší. Asi ze soucitu, protože by ho to hodně ranilo, vždyť během svého řečnění přiznal, že pro jistotu přišel o hodinu dřív. Myslím si, že to nebylo pro jistotu, že bylo všem jasné proč.

Ale abyste si nemysleli, že si na pána stěžuji jak moc mi lezl krkem, mám pro něj pochopení. Jak už jsem zmínil, s tím jací jsme, toho moc nenaděláme. A on nikomu neubližoval, svou ukecaností jenom vybočoval, rušil i bavil zároveň, ničím závažným se neprovinil. To spíš já, a teď mí kritici zpozorněte, přichází sebekritika.

Jak jsem ho tak byl nucen poslouchat, ušlo mi, že paní co seděla na židli a svém kabátě zároveň, odešla na záchod. No a já si myslel, že už do ordinace. Při maximální vytíženosti míst k sezení a průměrnou patnáctiminutovou dobou vyšetření mi přišlo, že to od paní není správné, protože kabáty a kabelky na židle nepatří. Proto jsem její bundu vzal, pověsil ji na věšák a sedl si. No a stalo se co? Paní jenom ve svetříku se vrátila vzápětí, nehnula ani brvou a sedla si na botník vedle mě. Jak se věci mají mi docvaklo až po chvilce, a teď babo raď. Nakloním se k ní a povídám pardon, naznačím pohyb do stoje, ale její všechápavý úsměv mě usadil zpátky. Oddechl jsem si, její nadhled a asertivita vítězila. Tu bych chtěl za ženu, ta by mě vyučovala! Toto extempore mě však pobídlo i k jinému pozitivním závěru: Ten tuze výmluvný pán, ať byl jaký byl, chvástalsky ukecané nemehlo se zlomenou hnátou a potlučeným frňákem, byl aspoň čitelný, snad upřímný, osobitý, nezaměnitelný. Bavil se, bavil nás, nestyděl se, hulákal, ale zdvořile oslovoval!

Napadá mě tak srovnání s těmi se sluchátky v uších a mikrofonem před sebou, jak si při chůzi najednou začnou povídat jako by sami se sebou. Když to zaslechnu, myslím si, že je to na mě, protože oslovování jako by se z nás pomalu vytrácelo. Ne, opravdu ne, „hele“ za oslovení fakt neberu! Z lekce lidskosti mi tak jako vítěz vychází paní které jsem zasedl místo a senior z čekárny. Přiřadit k nim by se hluční telefoničtí maniaci mohli jenom tehdy, kdyby v rukách něco nesli.