Měl jsem zato, že na poskytnutí první pomoci má neoddiskutovatelné, naprosto výsadní právo pro všechny, kdykoli a kdekoli, lékárnička. Ne tak v pokojíčku mé třináctileté dcery.
Hledali jsme kružítko a našli ho v hrníčku, hledali jsme gumu a našli jsme ji taky. Hádejte kde?
„Víš tati, to je můj hrníček první pomoci,“ řekla a o blogu bylo rozhodnuto. Jen jsem k tomu potřeboval ještě pár drobnějších vnitřních informací.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít při pouhém vysypávání hrníčku nějaký pocit. Sice to nebylo tak nebezpečné a neodpustitelné jako otevírání neadresovaného dopisu, čtení cizích smsek, ba ani s neslušným lustrováním kabelky nebo cíleným šacováním si to příliš nezadá, ale přesto. Mně k mrazení v zádech naprosto stačil osamělý vstup do dětského pokoje a pohled na hrníček plný dětských nezbytností. Tak copak to tam dceruško máme?
Nepřehlédnutelné kružítko a dokonce dvě, byť to druhé, kulhající, má amputovanou „nohu.“ Zrovna tohle že patří k první pomoci? Ani za mnoholetou zásluhu ne! Ale pak jsem na to přišel. Čímpak asi se mě nedávno moje milá dcerunka snažila pobodat, (snad jenom pobodat a ne ubodat,) když jsem ji při zkoušení jen tak lehounce matematicky trápil? Tím špičatým kružítkovým bodcem přece!
Dva kolíčky na prádlo. Modrý a červený. Barevné rozlišení je důležité, protože modrým si přichycuje listy u modré hudební knížky, červený má na noty červené. Nebo by to ladilo i obráceně?
Gumičky do vlasů nerůznějších barev. To se dalo čekat! Taky se jich pár skrytě vyskytuje všude kolem a další se stále hledají. Možná, že právě ty v hrníčku.
Ořezávátko, guma a bílý kamínek z Itálie. Vzhledem k tomu, že Barča snad nikdy nic neořezávala, protože tužky si mnohem pohodlněji půjčuje a kupuje, spadá ořezávátko spíše do kategorie poslední pomoci. Na velmi podobnou „záchranu“ to odhaduji i u gumy, protože daleko raději než šmolkování, ji baví papírové vytrhávání a odpadková košíková, byť se střídavými úspěchy. Až tam třeba někdy bude trochu jiná guma, doufám, že bude mít privilegium to nejzásadovější. Plážový kamínek tam beru jenom jako závaží, protože gumovat ani ořezávat by nedokázal, ani kdyby byl zlatý a z Tramtárie.
Jedna kancelářská sponka, malá lepicí páska a lesk na rty. Sponka jakožto vynález nedozírné hodnoty je tam výsostným právem, také lepicí páska v případě, že se s ní jednou moje kritizující ústa setkají, ale co takový lesk na rty? Není mu v hrníčku tak trochu trapně? Chci ho vysunout, ale lesk je úplně spotřebovaný. Zřejmě byl první pomocí nejžádanější.
Přítomnost dvou zapomenutých prstýnků neurčené kvality a polovinu tenké žvýkačky chápu jako připomenutí šťastné vzpomínky, zároveň i s pojistkou sladké žvýkavé příchutě na možné horší časy.
Poslední hrníčkovou ingrediencí je rozvrh školních hodin na pokrčeném papírku o úctyhodných rozměrech 5 x 7 cm, který by nad hrníčkem měla přidržovat vysoká kružítka. Podotýkám, že tento svitek je jediným informačním spojením mezi školním doupětem a třídní lavicí, že nikde jinde v okolí se žádný rozvrh, třeba pod plexisklem (kdyby tam bylo) nebo na jakémkoli školním sešitě vpředu či vzadu, nevyskytuje.
Nám musí stačit rulička po roztažení 5 x 7 centimetrů obrovská, v hrníčku věčně utopená nebo na zem spadnutá (vysavač už si zuby brousí, kouše, saje, rdousí.)
Tak a s výčtem hrníčkové první pomoci mám hotovo, myslel jsem si, až najednou…
„A tati, nezapomněls na ten kamínek pro štěstí?“ ptá se mě dcerka, které jsem se svěřil, co mám za lubem. Já hlupák! A prý těžítko! Tolik typická holčičina a já ji nepoznal! Tak on to je oblázek štěstěny, tedy hlavní symbolikou toho, co každá první pomoc nejvíc potřebuje. Jak vidno, i v hrníčku.
