Skromně si sedám na zadní sedadlo auta, čekáme na posledního spolujezdce. Vstoupil, pozdravil, usmál se na mě, a jestli mám vzadu dost místa, zeptal se. Jo, dobrý, přitakal jsem, protože měl. Usmál se podruhé, zatáhl za páčku
a napálil to do mě. A už jsem neměl. Jak to komentovat? Jakási hra na férovku ze začátku a posměšná neohleduplnost vzápětí. Naštěstí jsme nejeli stovky kilometrů, tak jsem zaťal zuby a nepohodlí přežil bez újmy na zdraví.
Ale co když před vámi máte neposedného souseda a tisíce kilometrů v nedohlednu? Tedy, naštěstí v letadle. A navíc to není známý, ale mladý černoušek, který se bezprostředně po vzlétnutí zabalí do kapuce a sedadlo před vámi si bezostyšně sklopí na maximum.
Dát najevo své nerušené spací a ignorantské úmysly snad ani nemohl líp. Jenomže nebyl večer ani noc, ale naprosto regulérní odpoledne! A mě dochází - kam si dám kafe, jídlo, jak uchopím knížku? A jak mám na obrazovce sledovat trasu s letovými údaji, na čemž jsem v letadle doslova závislý? Tomu všemu se říká radost z letu, pohodlí. O to všechno mám přijít? Tak kde ho mám? Kde je? Nemám, odebralo se na sedadlo přede mnou. Nechápal jsem, nevěřil jsem, ale procitnul jsem. Hlavně musím rychle jednat.
Nevoli dávám najevo hezky jadrně česky, ale protože tmavý pasažér nerozuměl, do nesouhlasu zapojuji pohyb kolen s případným odkazem na diagnózu syndromu neklidných nohou. Až kopání černouška probralo, nakloní se počne se mnou diskutovat, nebo spíše gestikulovat. Moje angličtina totiž nepatří mé chlouby, jistě vím jenom to, že líp mluvím než rozumím. Avšak tady jazyková bariéra nebyla podstatná, stačila naše gesta a intonace, která byla výmluvná jednoznačně.
Brzy si nás všimla letuška, která správně vytušila problém. Cosi říkala mně, cosi jemu, a když uslyšela moje domovské zakletí, podivila se, proč jsem neřekl rovnou, že mluvím česky. Tak mě její
slovenština odbourala, že jsem ani nestačil namítnout, jak jsem měl předem poznat, že zrovna ona je Slovena ve službách Lufthansy.
Tomu, že mi cizí sedadlo u krku vadí se nedivila, ale přesto na mé straně nestála. On jí totiž taky něco vysvětloval, ale přesně jsem nevěděl co. Nic chytřejšího než to, že je po noční směně a nutně se potřebuje prospat, mě nenapadlo.
Prý si mám sedadlo sklopit taky, moudře mi poradila, a pohlédnu na toho chudáka za mnou, který se jak osika pomyšlením nad čímkoli třásl už teď. Takže vyznavačka sedačkového domino efektu, kroutím hlavou, protože její řešení nechápu. Už totiž vidím, jak jsou z toho všichni za mnou radostí bez sebe. To snad nemohla myslet vážně, že všichni za mou budou kvůli jednomu nevychovanému frackovi nuceni ležet, nebo se mám obětovat? Co mi za to kdo dá?
Na pomoc jí přišla kolegyně, a když se poradily, přišly nadšeně s revolučním řešením: Budou ke mně tak hodné, že si můžu přesednout jinam, dokonce do business třídy, přičemž to, že vedle sedící manželku bych nechal napospas, a že já tím ustoupím klackovitému neomalenci, je vůbec netrápilo. Tím můžou oblbnout leda tak nějakého puberťáka, ne však mě.
Takový podraz jsem od slovenského brata veru nečekal. Jsem přece v právu, nebo snad ne? To se bála nařčení z rasismu? Asi až tak, že zvolila pozitivní diskriminaci? Příšerný postoj! Dobře, nechal jsem se unést, barvu pleti z toho vynecháme.
Prý tam budu mít víc místa, klid, větší pohodlí, přemlouvala mě, já však byl neoblomný. Proč bych měl ustupovat já? A za jakou cenu, proboha? Za tu hlavní, že budu skákat podle toho, jak si drzý černoušek bude pískat? Tak to ani náhodou, jen přes moji mrtvolu!
Do lepšího nakonec putoval on, ale sedadlo jsem za něj musel napravovat já, za hajzlíka jednoho! Problém vyřešený a dalo by se říct, že ku prospěchu obou. Uf, oddechl jsem si. Teď klidný let záleží už jenom na technickém stavu letadla, pilotovi, počasí... Problém, ačkoli už vyřešený, mě zneklidnil natolik, že jsem z toho všeho musel na záchod. Čekání na zeleného panáčka snad ještě přežiju.
Trvalo ti to nějak dlouho, vítá mě žena zpátky. Zamyslel jsem se – mám, nemám, ale nějaký ten pátek spolu už přece jenom jsme, tak to ze mě vypadlo. S rozvahou, tiše, stydlivě, do ouška:
Mám suché hovno, povídám.
Jéžišmankote! Tak zase problém. Já to tušila! Že já si raději nevzala… mí vrstevníci si správně doplní :-)
