Jen pro pořádek - vpravo je fotka autora. Já totiž nepatřím mezi blogerské fotoexhibicionisty, které podobizna provází u každého článku. Opětovně přicházím s recenzí na knihu, o které jsem si myslel, že bude dobrá.
Jenomže není. Je totiž! Skvělá, výborná, k nezapomenutí! Ikdyž se jedná o četbu odpočinkovou, příběh je nejenom plný emocí, lidskosti a nevtíravého humoru, ale i dějově strhující. Vypráví o dětství, o seznámení s manželkou Sonjou a děj se až do její smrti prolíná s přítomností. Střídáním těchto období však čtenář zmaten nebude, protože vše je přesně kapitolově vymezeno, což plynulosti příběhu nijak neubírá.
Tím spíš, že hlavní hrdina je povahy poněkud svérázné, ba přímo ukázkovým ztělesněním nekňuby, protivy, samotáře, morouse, stěžovatele, perfekcionalisty a já nevím koho ještě, jenž ve své celistvosti působí naprosto impozantně. Zároveň je i člověkem s úctyhodným smyslem pro povinnost, spravedlnost, dodržování etiky a morálních zásad. Ano, přesně takový Ove je – tvrdohlavý materiál, který se k životu staví zády a vidí ho jinak. Tím však nechci tvrdit, že by 59letý důchodce před smrtí milované byl úplně někým jiným. To jistě ne, jen se po jejím odchodu stál málomluvnějším a zatrpklejším ještě o něco více. Domnělému společnému soužití pranic nepomáhaly samomluvné manželské rozhovory v obklíčení obrázků a láskyplných vzpomínek, proto ho myšlenka na brzké setkání se Sonjou na onom světě zcela ovládla.
O jeho sebevražedném přesvědčení však nemá blízké okolí pražádné zdání, a tak jeho divnost pociťuje o to nepochopitelněji. Zvláště jeho noví sousedé – íránští přistěhovalci, kteří od něj stále něco potřebují a chtějí se přátelit, jsou Ovemu neustále v patách. Setkání s kýmkoli se vyhýbá jako čert kříži, brání se, ale nakonec podlehne, takže mu nezbývá nic jiného, než opravovat, radit, pomáhat, všem vycházet vstříc. Je nepostradatelný tak často, že i sebevraždy mu pokaždé někdo překazí a mrzutý Ove ji musí neustále odkládat. Největší zásluhu na tom má právě íránská Parvaneh s dětmi, ďáblice s optimismem v krvi, kterou jednou i s dětmi odváží za manželem do nemocnice. Citace: Nemocniční klaun se připitoměle usmíval od ucha k uchu. „KLÁÁÁUN,“ zavyla tříletá a hopsla na lavici, což Oveho definitivně utvrdilo v domněnce, že tohle děcko jede v drogách. Už o takových případech slyšel. Zjistí jim nějakou tu dyslexii a napíšou recepis na amfetamin.
Další dny v myšlenkách neustále se sebezavražďujícího důchodce jsou čím dál více naplněny činorodou aktivitou - skromným hrdinstvím, nezištnou pomocí, laskavými přátelskými činy, až se ze zádumčivého introverta, paličáka a podivína se vším všudy, pomalu, krůček po krůčku, stává civilizovanější občan se střípky laskavosti a srdečnosti. Ove se pro okolí stává respektovaným občanem, autoritou a dědkem pro všechno, kterého si zamilujete. A když se k poutavému čtení přidá hrst lidské něhy, solidarity a porozumění, lidskostí se nakazíte se i vy. Přiznám se, že v momentě, kdy se na tento věnec plný emocí usadí smrtelná neodkladnost, závěrečné stránky se mi postaraly o pěkně smutnou chvilku. Citace: V dopise na rozloučenou jsou jasně dané pokyny k pohřbu. Nesmí se z něj za žádnou cenu stát „zatracená opičárna.“ Nechce obřad, bohatě mu bude stačit, že ho uloží do země vedle Sonji. Nepřeje si „žádný lidi, natož nějaký sarapatičky!“ Na pohřeb přijde víc než tři sta lidí.
Avšak rychle pryč z té předčasné chmury, o hojnou legraci se v knize stará i neodbytný kocour Ernest, Oveho averze k bílým košilím (vysvětlení v knize,) a hyperpatriotismus ke švédské značce auta Saab. Citace: „Nebylo to tak, že by Ove toho kocoura neměl rád. On zkrátka nemusel žádné kočky. Podle něj se jim nedá věřit. Zvlášť když jsou, jako v Ernestově případě, veliké jako moped. Těžko říct, jestli to byl neobvykle velký kocour nebo neobyčejně malý lev. Ove zastával názor, že člověk by se neměl kamarádit s nikým, o kom si nemůže být jistý, že ho ve spánku nesežere."
Tak přesně takovým nenásilným humorem se budete bavit téměř na každé stránce. Že o tom pochybujete? A co následující citace?: „Tři chlapi v pracovních kalhotách stáli u nějaké díry a zírali dolů. Okolo ní měli ledabyle nataženou pásku. Jeden popíjel kávu z kelímku, druhý jedl banán a třetí se pokoušel naťukat něco do telefonu, aniž si sundal rukavice. Moc se mu to nedařilo. Díra nedělala nic. A pak se nemá svět hroutit pod tíhou finanční krize, když se lidi dokážou akorát celý dny cpát banánama a čučet do džuzny v zemi.“
Výjimečného Oveho bych tak doporučil tomu, kdo se rád směje a nevadí mu přítomnost podivínské povahy. Vlastně ne, knihu přeji především těm, komu jinakost vadí, aby jim pomohla pochopit ty, které doposud měli za blázny. V Muži jménem Ove si snad uvědomí, že na pracovitosti, abnormální skromnosti a zájmu o dodržování morálního chování není nic špatného jenom proto, že většina takzvaně normálních, slušných zásad nectí.
Stahujte, čtěte, pobavte se na: http://knihy.idnes.cz/muz-jmenem-ove-1.html?___SID=U
