Poprvé do školy a nejsou to sourozenci. Možná však, že jsem špatně slyšel a prvňáčky tak opravuji na Elisu a Kosmose, ale tato drobnost není důležitá. Z prstu jsem si je nevycucal, dozvěděl jsem se o nich z televizních zpráv a jejich jména mě natolik zaujala, že bych se rád pozastavil hlavně nad tímto jmenným problémem.
Zklamu však všechny ty, kteří si myslí, že se budu ohánět povrchním názorem, že děti ocejchovat takto neobvyklými jmény je nezodpovědné až hloupé, jak si rodiče na svých potomcích léčí své poporodní mindráky nebo pochroumané ego a nedomyslí, jak tím dítěti do života zatopili. Ve školce snad ani ještě ne, to spíš až školní tvořivost nezná mezí a tipnul bych si oslovení lvice nebo dračice Elso a Vesmíre, Remku, Lajko nebo Gagarine.
I přesto nebudu proti netradičním jménům nic namítat, protože si myslím, že vlak se rozjel a nelze ho zastavit. Ačkoli si to příliš neuvědomujeme, stojí za ním koleje už hodně dlouhé. S tím, že na všelijaké ty Charlotty, Christiány, Elisabety a jíné Běty si musíme zvykat, chtě nechtě se smířit. Tak se holt věci mají, přičemž tento jmenný trend bude pozvolna, jak jinak, než úspěšně pokračovat.
Protože: Kdyby tomu tak odedávna nebylo, kdyby nebylo rodičů - odvážlivců, průkopníků, nebylo by dnes tolik obyčejných Lenek, Monik, všelijakých Týn a Pavlín, oprášených Štěpánek, Marií a Aniček, ale ustrnuli bychom na Sokolím pírku, Veveřici, Medvědici až Brontosauřici Nejedlé.
Pokrok je bezesporu fajn věc, jenomže v tomto jmenném případě je progres poněkud kalen následky posmívačů – nechápavců. Ale pořád to jsou jenom obvyklé překážky pokroku kladené, tedy ne neočekávané. Avšak nejenom to je potíží. Paradoxem hned od svého počátku je to, že skutečný průkopník, který jde se svým jménem na trh, si o svém počinu nerozhodl sám, ale „dopřáli“ mu ho rodiče! A způsob obrany? Žádný!
Druhou otázkou udílení skvostných jmen zůstává určení jeho důvodu a pomatení smysli poporodní psychózou vylučme - čili proč? Ono totiž asi není náhodou, že obě televizní maminky hledaly pro Elsu a Kosmase školu velice pečlivě. (Během dne otevřených dveří, nebo snad už při školním zápisu, tuším, že z půl tuctu pražských základních škol.) Získané reference, zveřejněná fakta, vlastní úsudek a intuice, to všechno o nejvhodnější škole pro vlastní dítě rozhoduje. A kdo by nechtěl pro to své tu nejlepší, že jo?
Kam se na tak kolosální problém hrabou prvňáčci z malého města, kde je na výběr z jedné, maximálně dvou škol, z nichž pravděpodobně zvítězí ta, která je dítěti domovu blíž nebo přes méně křižovatek, anebo vůbec nejlíp ta, kam půjdou jeho kamarádi.
A kterou si vybral náš televizní pražský Kosmas? „Já bych chtěl chodit tam, kde mají to velké akvárium s rybičkami,“ měl jasno, ale jestli bude jeho přání vyslyšeno, nevíme.
Nechci však jednoznačně tvrdit, že každý rodič Goliáše, Quida a Eleonory, ale nahrává to tomu, že jmenná exotičnost hodně zavání rodičovskými ambicemi a dítě se ani tady, tedy ve výběru školy, příliš bránit nemůže. Už podruhé nadmíru podezřelá podobnost jmennému „zločinu.“
Nepřeju jim to, ale může se stát, že třeba úplně tupý a z posměšků nešťastný Kosmas a Elsa budou chodit do hogo fogo školičky, kde budou oba prolízat s odřenýma ušima. A to jenom díky urputnému sponzoringu rodičů, kteří je budou dennodenně přes půl města dovážet, přičemž školu, kterou by v pohodě stíhali mají za rohem, a to i se svými předškolními kamarády, kteří by se jich při jakémkoli problému zastali.
