Představte si, že jste byli vysláni na nějaký ten potřebný kurz ve vašem oboru a ještě dřív, než se přednášející dostane k avizovanému tématu, připraví si přednášku o sobě, svůj životopis.
Vše chronologicky uspořádáno tak, jak má být: školy, dosažené vzdělání, stáže, uznání, dokonce dojde i na fotky z dovolené, záliby a koníčky, někdy sem tam i na nějakou tu srandu, přestože máte už půl hodiny probírat něco úplně jiného.
Chápu to, že by se přednášející měli představovat nejenom jmenovitě, ale i z titulu své funkce a postavení, ve dvou, třech větách povědět o své práci, ale opravdu už nic víc. Jenom ti z posluchačů, kteří mají zájem, ať ho o přestávce osloví a vzájemně ať si potokají o čemkoli.
Připouštím, že ne každý je na takové osobní kecy alergický jako já a jiného vychloubačné řečičky můžou bavit, hltá každé slovo, mně je to ale odporné. Abych uznával autority, nemusí se mi takhle, podle mého názoru potupně, podbízet.
Už jsem si ale tak nějak na egoposedlost přednášejících zvykl a časem se vytrénoval k tomu, že deset životopisných minut mě nezabije. Už je přečkávám bez vibrujících nervů a tlaku atakující hypertenzní krizi, tudíž bez znatelné újmy na zdraví. Jenomže naposledy se stalo cosi, čeho bych se ani ve špatném snu nenadál. Ten pan lektor se po svém půlhodinovém osobnostním sebeukájecím monologu vytasil s tím, abychom se teď na oplátku, představili my jemu.
No to bylo něco na mě! Třicet posluchačů v malém sále a já se tam budu přede všemi zpovídat! Já, který, když se ve scénách filmů pro pamětníky soudruzi na rekreacích ROH představují, kvapem odchází.
Jenomže tehdy všichni kolem na jeho trapnostní hru přistoupili a z místnosti nebylo bez řádné omluvy úniku. Sám si řekl, že chce vědět jméno, věk, vzdělání, místo pracoviště, funkce, kolik misí a kde a že nepohrdne ani rodinnými údaji. Takže jak? Ovečky ovečsky bečely a já nad tou pokorností nevycházel z údivu. Jakým právem, proč tohle? Aby se mohl chlubit, komu všemu přednášel, neboť bylo patrno, že ho většina v dosaženém postavení a úspěších převyšuje? Nebo aby nahnal čas, neboť obsah jeho topografického kurzu šest hodin nenaplní? Tedy té problematiky, které se věnuje každý pracovní den už nejméně dvacet let?
No co vám budu povídat! Kolegové klofali a ve výčtu svých dovedností se předháněli, on za katedrou vrkal, ale když přišla řada na mě, ledově procitl.
Jenom jsem se představil a suše prohlásil, že mi není znám důvod, proč bych mu o sobě měl cokoli vyprávět. Ani mě nepřemlouval, neboť velmi správně pochopil, že by to se mnou byla jenom ztráta času. Zalapal po dechu, na nic víc se nezmohl, ovšem po celou následující dobu byl ve střehu, neobjeví-li se náhodou další troufalec.
Pro někoho jsem se zachoval namyšleně, někomu jsem snad otevřel oči. Já si však za svým stojím a až bude nějaké příště, zachovám se stejně. Jak říkám, když se mě kdokoli zeptá se na cokoli, klidně mu povím i to, co vědět nechtěl. Ale opravdu jenom tomu, kdo nepředstíraný zájem má.
Aby bylo vyprávění úplné, na tom slavném školení, které se skládalo z vícero přednášek, jsem jako jediný neuspěl. Můžu být přesvědčený, můžu se pouze domnívat, ale v ansámblu, kde ruka ruku myje a kde se klebetí víc než ve slepičinci, je příležitost k odplatě přece tak prostá.
