Ještě jsem v nemocnici a myslel jsem si, že o tom žádné povídání nenapíšu. Proč taky, když se tam dlouho nic extra nedělo. O blogu rozhodl až rezolutní hlas o půl šesté ráno, a vy už jistě tušíte, jak zněl. Ale hezky popořadě:
Plánovaná hospitalizace, tedy pro operatéra ani pro mě nic překvapivého. Operace v den nástupu, takže večer jen střídmá večeře, pak nejíst, nepít, nekouřit, už v sedm ráno na recepci, kladl mi na srdce pan chirurg - operatér. Paráda, to asi znamená, že půjdu brzy na řadu, zaradoval jsem se. Jenže to, že si mě v čekárně všimli až o půl osmé, tuto domněnku spíš nepotvrdilo. Ani počin další, když se pro mě předem objednaný nadstandardní pokoj ještě hledal. Ale to je chirurgie, tady je nutné mít pro komplikace a náhlé případy pochopení, takže jsem se ve svém pokoji probudil až po operaci. Na ženském oddělení. Až v pět odpoledne, takže na sále si do mě mohli říznout tak o půl třetí. Do té doby jsem čekal, vysychal, umíral hlady, doufal, že se dostanu na řadu včas, protože pan operatér měl už od čtyřech hodin v jiném městě ambulovat.
Probrán z celkové anestezie jsem se tolik těšil na kus žvance, jenomže ouha! Mé hladové útrapy pokračovaly i po probuzní, protože večeři jsem prospal – byla už ve čtyři. Žaludek křečoval, ale naštěstí jsem s sebou měl ořechový závin a zbodnul ho celý. Až mi z něho bylo šoufl, ale aspoň jsem neměl hlad. Na čtyřech zlevněných Brumlíkách z Tesca jsem přežil večer a noc, a ráno se těšil už na naprosto regulérní snídani. Bílá káva, ždibec másla, dva rohlíky + něco jako termix. Pro mě dilema jako hrom. Tak buď si to máselně užiju s rohlíkem jedním nebo zvolím způsob kde nic tu nic se dvěma. Slinění za fungovalo i tak. Abych se snad honosnou snídaní nenapěchoval k prasknutí, dozvídám se, že termix si mám ušetřit ke svačině. Bylo proč. U oběda se na mě smála krupicová kaše! Paráda! Zasytí mě na celé dvě hodiny! Aby snad sacharidů nebylo málo, s mandarinkou na svačinu k tomu - no to snad ani nemuselo být.
Zatím jsem stále nad věcí, neboť nemocnice si ohledně stravování nikdy nebraly servítky. Navíc všechno je relativní, vždyť třeba pro chabé stařenky je tu jídla přehršel. Že to neplatí pro mladého, skoro padesátilého kluka, je jiná věc. Co mě ale nadzvedlo, byla smrtelná kvalita večeře ve složení plátek sekané, hořčice, a jak jinak, dva rohlíky k tomu. Ještě, že existují! Odstrašující uzenina, kterou bych nevhodil ani toulavému psovi! Slaná, nechutná, jedovatá, karcerogen 3,4 benzpyren se v ní doslova topil. A balená hořčice? Vskutku další chuťovka k pohledání!
Neměly by snad být právě nemocnice těmi, kdo by pacientům promlouvat do duše, upozorňovaly na aspoň zdraví neškodící potraviny? Názorně se snažit o osvětu zdravého stravování? Toho poučování bych měl na celý blog, ale raději se zaměřím na jednotlivce.
Na dotaz ošetřovatelky, jestli něco nechci, jsem si konečně dovolil něco chtít - vytřít pocákanou koupelnu, protože jsem se v rámci možností sprchoval. Koukla, hodila grimasu a šla pro hadr. Prý ten závěs je ve sprchovém koutě proto, aby se při sprchování zatahoval, odhadla mě na někoho, kdo tuto novinku ocení. Tak takové černobílé poučovače fakt zbožňuju! O mém zdravotním stavu, kdy můžu na právě operovanou končetinu jen lehce našlapovat věděla prd, já se sprchou v ekvilibristické pozici s jednou nohou v mokru, s druhou mimo kout - to bez kapky na podlaze fakt zařídit nešlo. Tedy, možná ano, ale to bych se každou chvíli válel na zemi. A přitom stačilo, aby byl v koupelně hadr, to bych si pomohl sám. Že někteří lidi raději nedrží hubu, musí ze sebe to svoje vymáčknout za každou cenu.
Ačkoli sestřička není uklizečka, neříkejte mi, že když mi vynáší bažanta, nevidí na zemi u postele spadnutou kůru z mandarinky, že ji nemůže zvednout, když má k záchodové míse cestu kolem odpadkové koše. A zase: některá sestřička bažanta vypláchne, jiná ne. Tak jako některá za sebou umí zavřít dveře, jiná ne. Jiné se umí chovat tiše, jedna mi připomněla jadrně hulákajícího vězeňského mukla.
Když už se musí odebírat krev o půl šesté v noci, myslím si, že jakákoli procedura by se měla vykonávat v tichosti, s co největším ohledem na ostatní pacienty. A neřvat přitom přes celou chodbu „Dámo, kampak to lezete?,“ když je možnost přijít blíž. Už ono oslovení „dámo“ zavání jízlivostí nebo čím, a „lezete“ je vrchol nevkusu. Probuzen ze spánku jsem si myslel, že se mi to zdá, ale když ke mně dolehne pokračování „Kam mi to ksakru zase lezete?“ procitl jsem definitivně. S takovou sestrou bych okamžitě vykonal rázný proces, takový element působí v nemocničním prostředí jako kaňka na čistém skle. To i ty dvě mnou poznané uklizečky byly k pacientům vřelé a milé, jedna z nich cikánka.
Třebaže nevhodně se producírující pacientka byla nejspíš jenom špatně se orientující, chabě vnímající, pravděpodobně starší a hůř slyšící, to však žádnou sestru nepředurčuje k tomu, aby s ní mluvila jak s opicí. A to ani tehdy, kdyby paní byla přece jenom trochu neposlušná a natvrdlá. Znovu se mi tak potvrdilo, že není vyloženě špatného personálu a špatných nemocnic, jen několika nepovedených jedinců v nich.
