Přesně tuto větu jsem slyšel od maminky, která takto při vyzvedávání před školou uklidňovala svou asi desetiletou holčičku. Ani dítěti se tato odpověď nelíbila, protože dodala, že sice čtvrtá ve šplhu, ale taky druhá v běhu!
Brambora za šplh ji zřejmě potěšila víc.
Tak to nebude zas tak zlé, to maminku určitě probudí a dcerušku konečně pochválí, oddechnu si, ale ne, bylo to ještě horší. Nuž, asi nejsem moc velký znalec maminek. Zareagovala totiž: „No vždyť říkám, hlavně, žes nebyla poslední!“
Čekal jsem opodál, chtěl jsem něco podotknout, ale svou bezprostřednost jsem zuby nehty ukočíroval, tak to aspoň píšu: „Co to ksakru mělo být? Co máte pořád s tím posledním místem? Vaše dcerka byla čtvrtá a druhá! Chápete to vůbec? Patří k nejlepším! Proč vás zajímá místo poslední? Každý jiný by měl radost z toho, jak nadanou dcerku má, máte být ráda, máte ji chválit: Úžasné, příště víc zabereš a ve šplhu se vytáhneš na třetí místo, v běhu si líp rozvrhneš síly a třeba i vyhraješ! Jsi přece moje šikovná holčička!“
A co místo toho všeho? Strohý koment o tom, jak důležité bylo, že neskončila poslední. Hanba, třikrát hanba za to! Za výchovu k průměrnosti, za odpor a stud z posledního místa, jako by to snad byl konec všeho, mor, škodná, ošklivý i zlý strašák, kterému je radno se posmívati, to nejsprostší slovo na světě!
Jak protikladné ve srovnání s maminkami, které svému dítěti pochválí každičký, tedy i ten nejškaredší obrázek nebo školní výrobek, poslední místo ve sportovním klání, protože pro ně je přece jejich potomek vždycky a za jakýchkoli okolností ten nejpovedenější na světě!
