Možnost nákupu pro občany do 65 let od 7 hodin jsem uvítal, protože těch několik dní předtím jsem si nemohl cestou do práce kupovat snídani. Předpokládané slovní narážky bych ještě zkousnul, ale být ubit holemi a přejetý vozíky
naněkolikrát, bych rozchodit nemusel. A chůzi k výkonu svého povolání dost potřebuju. Ikdyž… sezení víc.
Proto se zcela regulérně vydávám před půl osmou pro šunku a trochu toho pečiva, když si všimnu, že před třemi otevřenými pokladnami stojí fronta jak za totáče na banány. To bych do práce na osmou nestihl, to bylo nejmíň na dvacet minut, to by ve frontě nesměli podupávat zrova senioři, kterým má začínat honboslevová šichta až od osmé. Ale co teď s malým nákupem v košíku? Přiznám se, nenapadlo mě nic jiného, než ho tam na prasáka nechat. Jenomže! Jistá naděje na opětovné vozíkové setkání tu byla, protože na nákup jsem se tam chystal i odpoledne.
Takže o 5 hodin později znovu tamtéž, a mě překvapuje zase něco jiného. Stojící paní před vchodem, které povídám s dovolením, jinak bych dveřmi neprojel. „Počkat, počkat, tam teď nesmíte, dovnitř pouštím já, navíc musíte až tady po pánovi.“ Trochu mě to zarazilo, protože neunifirmovaná paní nevzbuzovala dostatečný respekt. Ovšem! Co nebylo poznat z oděvu výpomocné síly, to doháněla jistotou v jiném. S pánem čekáme tři minuty, vychází zákazník, ale neděje se nic. „Tak tam snad pustíte aspoň toho pána, když jeden vyšel, ne?“ povídám paní, protože kus za kus mi přišlo logické. „Ještě ne, ještě je vás hodně u pokladen.“
„Ale vždyť tam nevidíte!“ zlobím ji, protože za celou dobu se za sebe nepodívala. „Nemusím, já to vím,“ usadila mě podruhé, a mně se vybavilo rčení o hlupákovi, kterému svěř funkci, a nebudeš se stačit divit. Ale abych paní nekřivdil, když vycházel druhý nákupní košík, překvalivě nás pustila oba. Víme proč. Kdo by mě taky chtěl pořád poslouchat, že?
Do třetice všeho rozpačitého se vydávám, dejme tomu, že zase do Lidlu, tentokrát ne sám, ale s přítelkyní, přičemž hned z parkoviště žasneme oba. Čeká tam na nás asi patnáctimetrový zástup lidí před vchodem. „No těbůh!“ neudržím se, protože tuším, co nás nemine. A jestli bude nekompromisní hlídačkou moje minulá známá, čekáním venku ztvrdneme nejmíň půl hodiny.
„Vidím to je na kafe,“ nabídnu Olině. Souhlasí, vydávám se ke vchodu k automatu. Jenomže! Sotva se zorientuju v nabídce, periferně za sebou ucítím pohyb. Co se to děje? To přece nemělo být?! Ale bylo! Vozíčkový vlak se rozjel, uháněl jako rychlík do Luhačovic. Sotva jsem načepoval jedno kafe, uvidím Olí. Naštěstí jenom jedno, a proč naštěstí, se objasní za chvíli. Náhlou změnu pouštění jsem sice nechápal, ale co už, i s kafem se dá nakupovat. Nasazuji na něj horní víko, pokládám do košíku, a vy už jistě tušíte.
Jenomže ne tak docela naším přičiněním, ale za vydatné pomoci neznámé paní, která si svůj vozík spletla s naším, zrovna, když jsme si odskočili k zelenině. Nejenom spletla, ale i výrazně cukla! Kafe se rozlilo, podlaha jedna kaluž. K tomu navíc omlouvající se paní, která mi do ruky strká dvacetikorunu. Bráním se tomu, ale nedivím se. Oblečení jsme jako šupáci, kteří si odskočili ze statku přes stavebniny a železářství pro trochu toho nákupu. A byla to pravda, po sobotách makáme nejvíc. Já ve špinavých riflích, v zaneřáděné flanelce s obsahem půl kila prachové sutě, o hadrech Olí nemluvě. Nakonec si minci beru, protože paní by mi ji tam vnucovala snad ještě dodnes. Vzápětí ji však paní házím do kabelky s tím, že kafe stálo jenom 15, že to nestojí za řeč, hlavně, aby se podlaha vytřela co nejdřív. Nikdo nikoho volat nemusel, paní bylo slyšet na sto honů, hned si to kolem nás šine jedna z lidlových paní s drátem kolem hlavy, říkejme jí třeba Sylva, která už vše mikrofonově zařizuje. Jenomže mimo to, ne zrovna hezky utrousí, že s kafem se nakupovat nechodí.
No, tak to si naběhla, to bylo něco pro mě. Paní jsem naprosto asertivně vysvětlil, že pít kafe během nakupování jsme v úmyslu rozhodně neměli, ale když nás venku čekala tak dlouhá fronta, nabízelo se. Dost těžko se totiž dala předpovídat náhlá změna strategie, tedy od pouštění po jednom, nahnat nás naráz do obchodu všechny. „Aha, no tak to jo,“ utrousila omluvně, a já byl s mladou paní zase kamarád.
Přiznám se, že ani nevím, kdo a jak podlahu uklidil, ale i to musíte vědět, že kafe si k nakupování nikdy nebereme, že jsme ho chtěli opravdu jenom do fronty, ale kdyby snad někdo chtěl, tak může. Na zákazových obrázcích ho před vstupem vyobrazené nemají. Tedy, aspoň ne v Lidlu, dejme tomu, že hlineckém. A proto: Lidl coffee z vesela to go! :-)
