Co se o Gabriele Koukalové neměl nikdo dozvědět

Koukalovi utekla z postele Koukalka. V noci z neděle na pondělí se vykradla z pokoje, aby navštívila svoji úhlavní soupeřku Lauru Dahlmeierovou. Předem si zjistila kde spí, předem si zjistila, že bude tma a bude potřebovat baterku

- vyrazila. Padesátimetrový chodníkový úsek v rakouském Hochfilzenu zvládla bez újmy na zdraví, protože se odhodlala jít beze zbraně a pěšky. Vstoupila do předem správně vytipované budovy a na číslo pokoje si posvítila správným koncem svítidla. Vstoupila, nerozsvítila. V posteli leželo jenom jedno unavené tělo.

„Jé, Lauro, ty s nikým neoslavuješ?“ vyšlo z Gábiny bezprostředně, ale pak se nad svou prostořekostí zarazila. Intimními detaily se nesmí zdržovat, musí jít hned k věci.

„Wer ist das? Któ mě to budí?“ ozvala se ospalá vítězka stíhacího závodu mistrovství světa.

„To jsem přece já, tvoje Gabi!“

„Mein Gott! Už i v noci? Mě strašíš?“  

„Nestraším, jenom bych od tebe něco chtěla.“

„Was? Ty óde mě? Pódivej se na mě!“

„Jo, máš pravdu, spíš něco z tvého šuplíku. Potřebuji tvoji zlatou. Nebuď labuť a dajli mi prosím tě medajli,“ jde na to hezky po česky, tedy něžně na férovku.

„Cóže? Gold médaili? Tó nikdy!“

„Tak mi ji aspoň půjč!“ zkouší ji nachytat na slib.  

„Nein, ržekla jsem, je móje!“ 

„Lauro, copak nevíš, že ke zlaté patří zlatá? Jsem tvoje nejenom velká soupeřka, ale i velká kamarádka, tím zpečetíme naše přátelství. A ty mi ji chceš prodat…“

„Áni vůbec ne! Ja výhrala, keine Kauf nebude!“

„Dobře, peníze nepotřebuješ, chápu to. Ale co když ti vyberu náušnice a namaluji ti obličej. Navíc přidám šminky, naučím tě líčit, abys byla krásná skoro jako já,“ zkouší to po ženské linii. Laura pookřála.

„Cóže? Tó bys pro mě údělala? Dóbře záplatim ti,“ rozsvítila se jí kukadla.

„Ach ne, zase všechno kazíš! Chci tvoji zlatou, chybí mi ke světové zlaté do sbírky. Nechci tě ranit, ale nedajli mi medajli, už se na tebe nikdy neusměju. A to bys opravdu chtěla?“

„Né, už jsem zřekla, je móje a nédam!“

„Dobře, tak jinak. Vyměním ji za moji včerejší bronzovou, těch máš málo. Jsi mladá, zlatých si ještě vyběháš...“

„To né, tákhle to néfunguje, músiš mě přédběhnout!“

„Lauro, to není vždycky tak jednoduché. Ale abys neřekla, co když ti příští závody usnadním a pokazím střelbu. Třikrát minu, dohodnuti?“

„Tó ty néumiš. A tří chyby málo, áspoň čtyři! Radá běháš, potrénuješ.“

„Dobře, klidně i čtyři, budu mít špatný den.“

„Tó níkdo ti néuvěři, ják to vysvětlíš?“

„Úplně banálně. Stříhám si nehet, zalomím si nehet, záděrka bude, to by mohlo stačit. Zmíním se o tom u snídaně a Bleky se už postará o to, aby to do oběda věděl celý svět.“

„Tó névim, ty zžádržela sis třísku a výhrala. Tó nefunuje.“

„Dobře, tak pod nehtem se mi lůžko zanítí, prst mi oteče, to je ti málo?“

„Ich weiss nicht, ale néchceš sníst něco a mít jako méloun ótekly Gesicht?“

„Blázníš? Jak bych vypadala? To bych nemohla závodit.“

„No práfě, to býlo by lépši než čtyři rány vedle.“

„Hele, Lauro, sereš mě. Myslela jsem, že jsme větší kamarádky, a ty to ne a ne pochopit. Poslední možnost: Chceš chlapa?“

„Koukala?“

„Blázníš? Ten je zvyklý na mě, ale jestli chceš, seženu ti jiného badmintonistu.“

„Und warum Koukal nicht? Já mám táky medaili!“

„Nó, víš, ono to o tomhle ani tak moc není. Vyhraju, prohraju, představ si, mu je to úplně jedno! Ale víš ty co, ať je po tvém a budeš mě mít za blbce, uděláme rovnocenný kšeft. Moje zlatá z hromadného startu v Novém Městě za tvoji zlatou z mistrovství světa. Fifty-fifty. To by šlo, ne?“

„No, já néfim, tó ti neprojde. Déset miliónů fanóšků, mýsli na ně! Ty táková od srdíčka, od fláječky, ód hýmničky, co flástenéctví tvoje? Tó by naród ti neódpustil.“

„Dej se do klidu, zrzko. Sponzorství, úsměvy, problémy se šampaňským, všechno to jsou jenom pózy, rozumíš? Tys to ještě neprokoukla? Bože, ty s tím naděláš. Jednak budu držet hubu, a i kdyby to přece jenom prasklo, stejně by tomu nikdo neuvěřil.“

„Ták dóbře, máš recht, my dóhodnuti. Ále už níkam néchoď, áby sis to nerozmyslela.“

„Lauro, ty lvice jedna! Vypadáš jako ďábel, na trati lítáš jako kůň, to jsem zvědavá, jak řádíš v posteli!“

„Áno, my pótfrdime unsere Freundschaft. My dvě jáko kudlanky. Ty búdeš Koukal.“  

P.S:

Zesměšňování vzhledu Laury ani chování Gabriely neberte vážně. Tím spíš, že kukuč Laury se mi líbí, a proto jí fandím stejně jako naší jedinečné Gábině. Jinak je všechno pravda.