Šmajdám si to takhle v jednom pardubickém obchodním centru s tím, že si koupím pečivo, až narazím na ten správný prodejní ostrůvek. A nestačím se divit! Koláček za 35, ale co hlavně, chleba za 99 Kč.
Jdu blíž, jestli mě náhodou nešálí zrak, ale cena se nezměnila ani metr od pultu. Kdyby byl chleba dvoukilový, budiž, ale nebyl. Odhaduji ho na krásných 600 g, do kila určitě. S mladou prodavačkou začínám vtipkovat, jestli na mě uvnitř toho zázraku čeká nějaké milé překvapení, třeba zlatá cihlička nebo aspoň výherní los, když je tak drahý, ale neusměje se. Nezabírá ani vtip č. 2, jestli v něm není zapečená pilka, a jeho tajný název je návštěvní vězeňský chléb.
Poté, co jsem se vypovídal, strhla naučenou slovní lavinu o tom, že je z kvásku, že dlouho vydrží… ale já ji přerušil. Ne, nechci poslouchat tlachání o tom, jak je upečen z opravdových bio surovin čisté přírody, vyroben poctivou prací, s láskou a poctivostí, jak je mu vdechnuta životní semínková energie, kterou ucítíte z každého sousta. Uf! A propos: Stejně jsem si ji měl poslechnout, protože dozvědět se, proč tak dlouho vydrží, když tomu tak u zdravých věcí většinou není, by mohlo být zajímavé. Ale vždyť: Kdo by tak drahý chléb nechal odpočívat? Tím spíš, když by byl tak voňavý, tak dobrý! To přece není ananas na Vánoce, který u nás máme až do zhnití na dívání.
Inu, protože pocházím z lakomé Hané, je se mnou těžké pořízení. Ohlížím se po jiném pečivu, až narazím na další chleba, který stojí pouze 69. Kdepak, ani to nepůjde, na Hané jsem žil dlouho. Spokojím se s rohlíky ze Sezemic, které vypadají tak hezky nafouknutě, a čtyři stály asi 25 Kč. Dva do služby na večeři, dva na ráno, to musí obyčejnému doktorovi stačit.
Čas večeře nastává o tři hodiny později. Divil jsem se nad chlebem, teď zažívám rohlíkové zděšení. Suchý je to, drolí se to, nechutná to, nevýrazný rohlík podezřívám z toho, že existuje jenom proto, aby byl. Takovou chybu už nikdy neudělám. Kousnete si do něj a čekáte, kdy něco ucítíte, a až se dočkáte, lepí se vám to na patro, přičemž pocit kousání vzduchoprázdna nezachrání ani sulc z vepřové konzervy k tomu. No hrůza!
A tak mi přijde na mysl rčení, že nejsem až tak bohatý, abych si kupoval laciné věci, že rozčilování nad rohlíkama - dusivkama, s kterým jsem zažil peklo, už zažít nechci.
A víte vy co? Příští úterý se tam vrátím, zapomenu, že jsem z Hané, překonám se a koupím ho. V autě mu ustelu na sedadle spolujezdce, hladit ho cestou budu, chlubit na potkání se s ním budu, sto padesát fotek si s ním udělám, a tři blogy o skvostném zážitku napíšu. Než ho rozkrojím, než ho sním. Chyba! Ne, nerozkrojím, ale tak jako ve válečném sovětském filmu ho natěšeně silácky roztrhnu, ale ne na deset kousků, ale hezky přesně napolovic – večeře, snídaně. Máme přece jinou dobu, a také pro některé z nás nastal čas začít si uvědomovat, že co nezažijeme teď, už nemusíme nikdy. Od onoho okamžiku spokojit se jen s tím nejlepším, nemusí být sobecké, předvádivé až provokující. Může za to prosté uvědomění si zralosti, toho, že jsem na řadě, že život je tak prchavý, tak pomíjivý.
