Ano, opravdu mi tento pořad připadá vydařený a bavím se při něm. Daleko zábavnější než socialistické Ein Kessel Buntes i Televarieté dohromady. A je mi srdečně jedno, jestli ladím televizi Prima, Super, Nova nebo Luna.
Skromná, příjemná a jak ta to s kytarou umííí!
Je jenom ku prospěchu, že o písničkách je pořad minimálně, že kroky zpíválků vedou spíš do křepčící Superstar. Ikdyž i v Talentu se nějaký ten lepší či horší povedenec najde. Mnohem zábavnější jsou pro mě ti horší, z kterých sice nikdo nevyhraje, ale svou originalitu zcela jistě mají a proto z nich někdo ze zvědavosti čas od času i postoupí. Trumfne zpěváka a hráče na cirkulárku šílený diskotékový imitátor Michala Davida nebo snad snaživec písní Karla Gotta?
Kouzlo sestřihů tkví v tom, že jsme ušetřeni trapnostem všem a nabídnuty jsou nám tak jenom šašáci nejpovedenější, tedy opravdové skvosty k popukání. Sice jenom jednou, poprvé a naposledy, ale pro všechny je to kouzlo okamžiku nezapomenutelné.
K vidění jsou však učinkující i vskutku impozantní. Taneční kreace obvyklé i excelentní, speciální i maratónské, skákači po klávesách, na bruslích i na koloběžkách, žongléři s míči i čajovým servisem, zpěváci domácí i pouliční, nudní i hotoví, divočáci na kytaru i odpadkové koše, kouzelníci s kartami i bez nich, blázen, co skočí placáka do kaluže vody a břicho se mu neroztrhne, akrobati vesměs všeho druhu, podivíni s nákresem stroje času, tedy ti, co něco umí, ale i ti, co si jenom myslí, jak jsou výjimeční.
Zvlášť mě zaujal týpek, který na vysokém balančním kole prováděl takové psí kusy, kterým by i Maxipes Fík na pružinách, jakožto mistr světa ve skoku pro něco, uznale zabafal.
Názor na jednotlivá vystoupení si může každý udělat sám, ale pro učinkující je přece jenom směrodatnější hodnocení tříčlenné poroty. Slávik a Dejdar celkem dobrý, ale když Lucku Bílou nadchne každé třetí vystoupení, což dává najevo vstávacím, infantilně doprovázeným povděkem, je mi za ni kolikrát až trapně. Anebo taky nenadchne.
To když si neuvědomí, že pro umění někde jinde, nemusí vždy platit evropské měřítko. Svou nespokojenost při vystoupení indických umělců řešila hysterickým bušením do tlačítka snad tisícerým, takže je v jejich nebezpečných kreacích znervózňovala a rušila. Dobře, rozbalili to poněkud netradičně, při jejich estrádě hrály prim netradiční propriety jako skleněné střepy, cihly, meče, zářivky a kladiva, takže o zběsilost a nebezpečí nebyla nouze. Přesto se domnívám, že v kontrastu s miliardou a čtvrt Indů nebyly žádné srdceryvné ohledy na místě.
I tak děsivé emoce nenechaly chladným snad nikoho, ale když už jsem v televizi, tak se sakra Lucko ovládám, no ne? Proč jenom, proč se mi při sledování porotkyně spontánně vybavila zrovna písnička Kráva a film Kladivo na čarodějnice?...
Na chuť nemůžu přijít ani obdivným porotcovským výlevům Uauuu! a dlaňovému plácání si navzájem, další to odkoukané americké trotlovině, ale jinak se mi trojice zdá v pohodě, se snahou být ke všem „talentům“ férová. Na můj vkus je možná někdy až příliš výřečná, jindy by mě zase zajímalo, proč své negativní výroky výkonů na hraně postupu vůbec neobjasní a zklamané učinkující ani trochu nepovzbudí.
Vždyť uznání i úctu si na pódiu zaslouží úplně každý, ať už se za tím skrývá prachsprostý exhibicionismus, mladistvá nerozvážnost nebo nesoudná povaha. Největší obdiv však patří těm, kdo o svém mimořádném umění přesvědčí, kdo na stupnici schopností v pořadí vlohy, nadání, talent, genialita, prokáže soutěží tolik hledaný výjimečný talent.
Vážit si každého, kdo něco dovede bychom si měli a k tomu, že v Talentu je opravdu na co se dívat, musí dospět každý divák, zvláště pak ten, kdo neumí pořádně nic. Tak třeba já to se svým zdokonalováním myslím naprosto vážně a po vzoru hesla „Jste to, co jíte,“ jsem sledováním nedělního zábavného pořadu už začal :-)
