Čechy blízké, Morava dřív

Druhou půlku života bydlím v Čechách a občas se setkávám s osočováním, s nechtěným, či dokonce s nechtěným neporozuměním mých některých slovních projevů. Ozřejmění některých z nich snad bude stát za to.

Rožnout, znamená rozsvítit, ale fakt nevím, co je na tomhle k nepochopení. A když si chci koupit víno, dá rozum, že nejdu do nějaké přezrálé zeleniny pro žvýkavé bobule, ale do obchodu pro flašky se skutečně prospěšným, tedy tekutým obsahem. No a když si idu nakopať zemáky nebo někdy i erteplé, je snad jasné, že se jedná o brambory všelijaké kvality.

Taky nechápu, když někdo nemůže pochopit jasně řečenou otázku: Tak jaká? Znamená to jak se máš a na to se přece jasně odpovídá: Dobrá. Šufánek je naběračka a špice jsou dráty do kola. V obou případech jsou české výrazy možná logičtější, ale vzhledem k tomu, že i mnohovýznamovější, v prodloužení zápasu verbální přesnosti vyhrává Morava. Protože naběračka se dá chápat slangově jako náborářka a všelijakost drátů snad nemusím vysvětlovat.

No a když chcu ze dva, ze tři něčeho, tak se zase jenom Čecháček může podělat nejasností, kolikže toho vlastně chcu. Velký problém je pro něj i vykládat a vydělat, vydělávat. Když tedy vykládám, tak přece něco drmolím, povídám, no ne? A když vydělávám, tak něco odněkud vysunuju, vyndávám, no ne? No a když ne, tak vydělávám peníze. Když je někdo gramlavý, tak mu odmala furt z ruk něco padá. A šikovná cérka nemusí být za každou cenu zručná, ale hezká určitě ano.

Když je někdo střelený, nemusí mít zrovna díru v břiše, to spíš bude jenom praštěný, no prostě číslo. Dlouhosamohláskové problémy s lángošem a piškótem mám každé léto, resp. večer, když hladuju a sápu se pro ně tajně do dózičky ve špajzu vlevo nahoře. No a když někoho zmerčím, tak ho přece uvidím a můžu se ho zeptat, kama (kudy) se jde tam a tam, protože nevím kde (kam) jít.

Další zásadní nepochopení spočívá v moravském vyřvaném že. Na základce mě matematiku učila souška učitelka, která říkala že(?) na konci každé druhé věty a nikomu ze třídy to nepřišlo nijak zvláštní, natož směšné, protože žádnou odpověď nikdy nečekala. Taky se nezvencněte (nezblázněte) z toho, když uslyšíte: počkám tě. Možná je spisovnější počkám na tebe, ale moravské zkratky rozhodně mají význam v případech, když se řekne: chčiju tě, protože je to rychlejší, takže odvážný řečník může dřív utýct.

V otázce kolik máš let(?) je nadstandardně zahrnuto i vlastnění roků, což ve znění kolik je ti let(?) není zcela patrno. Obdobně kolik máš centimetrů(?) znamená kolik měříš. Tři, dva, jedna fčíl! Ano, i tak jasný start není schopný pochopit každý Čehůň, čemuž se tedy dost divím. Ale eště vjacej jsem byl vykolejený z toho, když jsem v Praze marodil a primář na mě: Hele, teď dejchejte, krev odebereme dýl! Proč jasně a zřetelně neřekl: Marťo, hébni košom, podojíme ťa zajtra, nechápu dodneška.

Zaházení hentoho rygólu, vodu v rýně nebo granec vám ale vysvětlím. Henten rygól je tato díra až nízký příkop, až pak je škarpa, protože by někomu mohl zavazet (vadit, překážet) v cestě. Rýna je okap a granec žádný moravský lidový tanec, nýbrž obrubník.

A jestli snad někdo pochybuje, že je úpně od věci to, že rodilý Moravák vysvětluje něco Čechovi a stejně tak by tomu mohlo být naopak, tak to se hodně plete, protože nemohlo, neboť blíž k dříve věhlasné a vzdělané Mezopotámii, je přece z Moravy! Neodpustím si i rýpnutí do českého hloupého Honzy, nebo spíš do jeho buchet, co dostal na cestu do světa. Kdyby se dalo do jeho ošatky podívat, krk bych dal za to, že bych tam našel nejenom buchtózní buchty, ale i pekáč moravských koláčů. Chápete? Kulaté! K! Koláče! Jenom ten, kdo nepozná kruh od krychle, může nazývat koláč buchtou.

Ještě předtím, než se ty, rozběsněný Čecháčku rozhodneš napsat něco vášnivého do diskuze, vy všichni věřte, že mám rád legraci a nadsázku. Jde o to, že ten, kdo mě bude osočovat ze zaujatosti, by měl vědět, že si jsem velice dobře vědom toho, že jsem mohl pocházet ze z Plzně, nebo v Budějicích říkat titěva, či ve Varech potkávat kolegovo děti. A v matičce Praze bych se nad dejcháním a kejcháním nepohoršoval ani trochu. No a co teprv, kdybych pocházel z Chřibů, třeba jako bývalý spolužák Leoš ze Střílek, tedy vlastně ze Střůlek, to bych si vystačil s jedinou samohlásku: „ů.“ Tož takhle nějak bych to viděl já.

Ale stejně vám nakonec povím, že nejčastěji mluvím hatmatilkou, kterou na sebe bohužel a naprosto nechtěně upozorňuju nejvíc. V tom su fakt dost dobrej! Na úplný závěr přidávám důkaz, že původní verze tohoto blogu byla ostřejší, ale čtenáře bez smyslu pro humor by hodně popuzovala, čili uvádím tento vtip: Moravák v Praze nakupuje: „Prosil bych jednu Kolo.“ Cože? No promiňte, tady a kolo? To fakt nemáme, to musíte jinam. „Ne, nikam už nendu, tak mi dejte aspoň jednu Fanto!“