Bylo to fajn, nevěsto!

„Aby ti nebyla zima,“ a objal ji kolem obnažených ramen. Neodpověděla, neucukla. Konečky prstů ji začal po rameni opatrně a jemně hladit. Nic neříkala, ale ostře se k němu otočila: „A ty bys opravdu chtěl být mým milencem?“ 

Překvapen nečekaně brzkým návrhem, ctitel zadrženě přitakal. Zase se vrátila do toporně přímého pohledu na stěnu a před Karlem se znovu objevil její ladný krk, místo k polibkům jako stvořené. Takovému pokušení se nedalo, zvlášť po tak nadějné konverzaci, odolat. Procítěně, jemně a pomalu ji na krčík začal líbat. Znovu se rázně otočila, otevřené zorničky promluvily, nabídla se. Její rty byly vášnivé, touha vzájemná. Objala ho, nepouštěla ho, chtěla ho:

„Máš ochranu?“

Měl. Svlíkli se, hladili se, líbali.

„Máš lubrikant?“ 

„Cože?“ On? Nic takového nikdy nepotřeboval. Žena musí být přece připravená přirozeně, myslel si. A kdyby ne, připadal by si jako násilník a ona snad jedině jako děvka. O důvod víc nic neuspěchat, pamatoval si z předchozích vztahů, a tak i konal - přesto se milovali krátce. Klárka měla obavy zbytečně. Zvládli to i bez namazaného pomocníka.

„Příště to bude delší,“ sliboval, jako by snad jen on sám rozhodoval o tom, co bude pak.

„No, to doufám. A taky na gauči, na stole, a ve sprše ze všeho nejdřív,“ natěšila ho odpovědí.

„A žádné rychlé svlíkání, abys mě tolik nevzrušovala,“ přihodil i on něco nadějného.

„Tak to jsem potom moc zvědavá na tu naši sprchu,“ uculila se a Karel taky, ikdyž nevěděl, jak přesně to myslí.

Oblíkli se, připálil jí. Ani se nezeptala, jestli se u něj může kouřit. Jenomže, jak by jí asi odpověděl - věděla, že kladně. Seděli mlčky, spokojeně, zasněně. A pak najednou:

 „Za dva měsíce se vdávám,“ náruživě vydechla cigaretový kouř a mile provinile se pousmála. Karla tak uvedla do úzkých podruhé. Vzpamatoval se až po chvíli.

„Aha. Já se ženil taky v říjnu, tak snad vyjde počasí i vám,“ oplácí jí stejnou měrou.

„A to se ani nezeptáš, koho si beru?“

„No... Koho si bereš?“

„Milana!“ a Karel nezná žádného Milana.

„Kolik mu je?“

„Sedmatřicet.“

„Jejda! Tolik?“

„A tebe to překvapuje? Je ti snad míň?“ a ještě o deset let starší, budoucí milenec se na chvíli odmlčel. A nejenom to by měl. Skákat radostí, že někdo jako ona je na starší, by se slušelo.

„To určitě ne, lásečko. Co svatební dar, chtěli byste nějaký?“ a bylo poznat, že ji na otázce něco mile překvapilo. Bylo to oslovení, nebo snad nabídka dárku?

„Jaks mi to řekl, milenče? Já jenom, že tohle jsem od Milana nikdy neslyšela,“ vybavilo se jí, že ji Karel často oslovuje i miláčkem. A zrovna to jí od budoucího ženicha tolik chybělo.

Mladá vysokoškolská studentka opouštěla Karlovo neřestné doupě velice rozpačitě, a ani rozvedený muž ve středních letech nevěděl, na čem je. Už tolik známostí mu naslibovalo: Zavoláme si, sejdeme se, zatancujeme si, zablbneme zase, a něco z toho nebylo většinou vůbec nic. I tentokrát si nejspíš bude zase jenom pamatovat, že Klárka se mu moc líbila, měla nádherné oči a svírala tak pevně.  

A o čem přemýšlí ona? Kdyby to řekl! Proč to jenom neřekl? Vždyť stačilo povědět, nebo aspoň naznačit: Klárko, nevdávej se, Klárko, nespěchej s tou svatbou – měl by ji! Mladou, krásnou, třeba napořád! Pozornou, zamilovanou, oddanou. Proč se ti chlapi pořád něčeho tak bojí, proč si tak málo věří? Proč kecají, když mají být zticha, proč mlčí, když se od nich něco čeká? Proč nebojují? To mu svoji náklonnost dala tak málo najevo? Jak jinak mu ještě měla naznačit, že ho nechce jenom za milence? Hodně, tak hrozně moc je jí líto, že zrovna Karla asi už nikdy neuvidí…