„Teda povím ti, že mi ta moje práce asi začíná chybět,“ posteskne si bývalý kriminalista Karel a přetrhne tak dlouhé a nepřetržité hypnotizování splávku na vodní hladině. „A to jsi teprve důchodce - začátečník. Nejhůř ti bude na Vánoce, až teprve ty přežiješ, začneš si zvykat. Přečkal jsem je já a u tebe to jiné nebude,“ uklidňuje ho starší kolega Marek Priesečanský.
Očkový klíč kulatý, vyhnutý, nevražedný
„A ty nemáš strach?“ naléhá Karel.
„Strach? Co tím myslíš? Tady u vody? Z těch překvapivých zvratů všude kolem? Dneska voda, zítra voda, někdy slunečno, jindy deštivé zpestření? A když se nám nechce, tak zůstanem doma?“ diví se Marek.
„To ne, strach z něčeho úplně jiného. Já jen, že jedna socialistická studie prokázala, že do důchodu propuštění vojáci, začali podezřele rychle umírat. To ten náhlý a propastný přechod je klátil. Nebyli zvyklí na klid, na domácnost, na manželku, rozumíš? Najednou jim chybělo to správné vojenské vzrůšo: Úkoly, rozkazy, neustálý stres, honička, pojeby a průsery, chápeš? A pak najednou – nic. Gauč, televizní bačkory, pravidelná strava, procházky, zahrádka s okurkama a útěky do hospod v těch lepších případech. Ani se nedivím, že se pomalému umírání nebránili,“ nastiňuje Karel možné obavy.
„Jenom nesejčkuj, my přece nejsme lampasáci. Ale i tak, představa je to fakt hrozná. A co myslíš, když mám tři roky důchodu za sebou, jsem ještě v akutním ohrožení života, nebo už za vodou?“
„Myslím, že výzkum sledoval období pěti let,“ upřesňuje Karel.
„Hmmm, tak to vyhráno ještě nemám. A což takhle něco změnit? Napadá tě něco? Víš, jen tak pro jistotu, moji i tvoji,“ nechce ponechat Marek nic na náhodě.
„No to se ví, že jo. Proč si myslíš, že ti to povídám? A přitom zůstaneme vodě věrní. V létě si můžeme zaplavat, zkusit vodní lyžování i skoky do vody, když se opijem a když už budem v tom adrenalinovým laufu, tak rovnou i bungee jumping z tamhle toho mostu. No a v zimě si zvýšíme kondičku bruslením a otužováním, co ty na to?“
„No jistě blázne, jako bych tě neznal. A jestli si nezlámeme kosti, neutopíme se nebo nezmrznem hned u prvního pokusu, tak při druhém určitě. Na něco takového byť jen pomyslet, se ti fakt s chutí vyseru, o prdění do hlíny se mi nejspíš postará infarkt nebo mrtvička,“ má o svém konci jasno čekatel Marek.
„Ale nějaké zpestření by to tady stejně chtělo, ne?“
„A víš, že docela jo? Jenomže ve vodě pořád nic, žádná zlatá rybka, natož obyčejná, mořská panna ani Rusalka v nedohlednu, ale tak mě při tom napadá: vzpomínáš si na ten případ zavražděné hospodské? Jak ji u řeky našel ten rybář?“
„Že váháš, na tu souhru náhod nezapomenu nikdy! Jak ta se jenom jmenovala? Míša, Míša, Kruti, Krutě, Krutišo, Krutěno, …“
„No to je jedno, zajímavé je spíš to, že tak jasný začátek případu se jen tak nesejde, ale pak se už jenom komplikoval a prodlužoval.“
„No právě - náhoda je blbec, kterou dokázal oblafnout jenom náš Jiří. Zatímco my všichni jsme brali náhody jako fakta a skákali na ně jako ryba po návnadě, …“
Nyní nechť si laskavý čtenář představí nadějný záškub splávku na vodní hladině – scénáristické uvolňovací žbluňk! k nabuzení pozornosti. Při vzpomínání se totiž bude pátrat, rozplétat, přemýšlet. Zajištění místa činu, pročesávání terénu a okamžitý záchyt podezřelého. Byl to chlap brouzdající se řekou jen pár metrů od mrtvoly, navíc s pracovním klíčem v ruce a vyděšeností, která hororyzovala.
Okamžitě přivolaný soudní lékař odhadl smrt na několik desítek minut až hodinu. Ne pokaždé se povede takový husarský kousek. Vždyť nálezce těla k trestnému činu málem přičichl a velmi pravděpodobný smrtící nástroj jim jako na zlatém podnose z vody předkládá ten nejpodezřelejší.
„Mysleli jsme si, že toho brouzdala z řeky pohodlně zmáčkneme a všechno vyklopí dřív, než mu uschne mokré oblečení.“
„To jo. Vyslýchal ho Tibor a neřekl bych, že by byl na něj měkký. Připadalo mi, že si ten vodní Brontosáurek ani neuvědomuje, do jaké šlamastyky se dostal.“
„Taky mi to tak přišlo. Pořád si mlel tu svou, že čistí řeku od všeho možného a jak mu kamínky příjemně masírují chodidla. Ale že z toho byl mokrý od hlavy až k patě, že si v tom horku a mokru ani tričko nesvlíknul, to byl pro nás fakt, který zapadal. Tak by totiž vypadal každý, kdo by chtěl vražedný nástroj skrýt co nejlépe, zavrtat někam pod kořeny křoví, na špatně přístupné, nejlíp hluboké místo.“
„Jenomže pak to začalo. Okamžikem, kdy vylezl z vody úplně bos a věci na převlečení měl v batohu na břehu, včetně bot. Vždyť bez nich riskoval zranění, to mi tam nesedělo! No řekni, napadlo by tě vyzouvat se do vody, kdyby ti šlo o čas, o vraždu, o kejhák?“
„To fakt nevím, ale pořád tu byla možnost, že byl tak vychytralý. Boty přece neschnou tak rychle jako vyždímané kraťasy a triko, na mokrou podrážku se nějaké to bahýnko nalepí a na silnici zanechává mokré a blátivé stopy. Takže ještě pořád jsem si myslel, jak má všechno perfektně promyšlené.“
„Jenomže jsme ho našli, když směřoval k místu činu, ne při útěku od něj!“
„Vždyť říkám, hloupý nebyl, pěkně fikaný byl, hlupáka ze sebe dělal až improvizovaně, až když musel. Jak nás zmerčil, určitě obrátil směr a klíčem na nás div nemával. Jinak by se ho zbavil a v klidu by se převlíkl. A ty jeho boty? Jednoduché! Pro druhé už v batůžku nebylo místo, proto se vyzul. Pěkná skládačka, no ne? U mě to byl stále jasný případ. Jak jenom si všichni ti zloduchové myslí, že jsou nejchytřejší, myslel jsem si. Jenomže život, to jsou samé náhody a ukvapená rozhodnutí, ty jim plány obvykle překazí.“
„Fajn. Tak to bychom měli brouzdala, který hospodu, kde naše servírka pracovala, navštěvoval zřídkakdy a když už tam s někým prohodil slovo, byla to právě Míša.“
„Což z něj ještě vraha nedělá, ale také to neznamenalo, že se s Míšou nemohli více znát. Kolikrát tichá voda mele břehy až tak, že je semele…“
„Pak tu máme ještě ten pracovní klíč a doktorovo ohledání, kde popisuje celotělové otisky právě tohoto nástroje.“
„Právě tohoto? To jsme si mysleli a nebýt puntičkářské práce našeho mladýho Jiřího, který se pustil do případu krok po kroku skoro po půl roce znovu, mohlo to dopadnout všelijak.“
„Ale popořadě. Jiří si totiž všiml toho, že není otisk klíče jako otisk klíče, že ty na těle jsou sice stejné velikosti, ale hranaté, zatímco brouzdal vylovil klíč očkový, kulatý! To už jsme tušili, že se v brouzdalovi pleteme. Jen si představ, kdyby si s jeho osudem zahrála až tak příšerná náhoda, že by vylovil klíč hranatý, to by nám už bylo jedno, jestli by byl nebo nebyl vražedný.“
„Na scénu tak přichází další podezřelý, Jarek Kobzina. Na něj jsme přišli přes Míšiny amanty. Ten hospodu navštěvoval častěji než brouzdal a měl proč. Neměl tak úplně košér alibi, a to díky na plotě věčně pověšené, čumendě Blažkové, nebo nás dřív naťukly ty jeho medaile v šuplíku?“
„To si už nevzpomínám, ale něco ti povím. Hlavně nás zachránil motiv. Míša a Kobzina - zprvu velká láska a pak najednou…“
„No, neříkal bych tomu velká láska, to spíš láska až za hrob. Co si budem povídat, Míša byla nejspíš dost velká mrcha, ale svou atraktivností na to měla. To z ní sice ještě nemusí dělat brzkou mrtvolu, ale vizáží a rajcovností, kterou měla tak trochu i v popisu práce, si k ní hodně napomohla. No a jak už tomu u nevyvážených vztahů bývá, kdy kráska může mít každého a zvíře se do ní zamiluje… Prostě dala Kobzinovi kopačky a to nespíš dost razantně. Krk bych za to dal, že měla kecy o tom, jak špatně ho odhadla, jak se v něm spletla. On ji samozřejmě nechápal, nevěděl kde udělal chybu, chtěl logické vysvětlení, prostě typický chlap. Když pořád naléhal, přihodila nadávky a výmysly o nejhorším sexu v životě s ním, takže Kobzinův pohár snášenlivosti a trpělivosti přetekl. Nervičky na pochodu, ego až na dně. Tak si řekl, že to po dobrém zkusí naposledy a když nepochodil, ulevil si ocelovým klíčem.“
„Fuj, chudák holčina, život jí moc nefandil. Vychoval ji pasťák, tak jsme se přece nejdřív vydali na výzvědy tam. Pamatovali si ji a víš, co mi na ni řekl její vychovatel? Že ho tady sere úplně každý, že žádnou z těch děvek tady nemá rád a že by nejraději zabil každou. No, tak jsme si to přebrali a ze seznamu podezřelých upřímného vychovatele jednoznačně vyškrtli.“
„Ale ještě k tomu Kobzinovýmu alibi. Patnáct kilometrů autem k hospodě a ještě kus pěšky lesem k řece jsme to zkoušeli co nejrychleji, ale i kdyby mu mord trval byť jenom pět minut, do padesáti i s cestou nazpátek to zvládnout nešlo. Což byla právě doba, kdy prokazatelně nebyl doma, a co víc, Kobzivovo auto zmizelo jenom na deset minut.
„No a pak jsme na něj vyštrachali, že je maratónec, stále ještě se udržující v kondici. Tak jsme vzali turistickou mapu, na něm všelijaké ty cestičky a najednou z toho na místo činu bylo pouhých pět kilometrů přes les, takže s vražednou přestávkou a se zpátečním adrenalinem v krvi to mohl do 50 minut zvládnout hravě. Tedy žádná silnice, ani smůlovatý brouzdálek, ale lesní pěšinky a na nohách maratónky byly klíčem k vyřešení případu.
„No jo, ale stejně se nám smál i pak. Mohl běžet a to kamkoli, ale taky nemusel běžet. S klíčem schovaným v rukávu, anebo taky ne. My měli přesvědčení, ne však vražedný nástroj. My to věděli, on to věděl, ale nic víc. A jak arogantně se k nám choval! Jako by jeho hovno nesmrdělo a my měli hnůj v hlavě. Ustrnutí na mrtvém bodě, marný pocit, kterému se vyrovná snad už jenom nahodilá vražda bez motivu.“
„Tak tak. Všechno v okolí jsme prohledali, jednou, dvakrát, několikrát, dům, řeku, les, letmo i metr po metru, všechny trasy i houštiny, přes které mohl běžet, ale nic jsme nepořídili ani s detektorem kovu. Jenomže to by to do svých rukou nesměl vzít náš všetečný Jiříček.“
„Přesně tak. Nakonec se vražedný nástroj našel. Ve velkém mraveništi asi kilometr od nebohé Míši.“
„No jo, tihle mrňousové jsou sice velcí pracanti a siláci, ale s takovouto zátěží si ve svém příbytku neporadili. Věděl to i pachatel Kobzina, který jim při útěku klíč do kupky vecpal. Vše tak rozlouskl nahodilý okamžik, když se po lese bloumající Jiří rozhodl vyčůrat a přitom se s úlevou porozhlédnul po okolí. Zaujalo ho mraveniště, které jeho obyvatelé právě stěhovali. Nic nerozumného, vždyť komu by se líbil cizí předmět v obýváku? No a při tom překotném mravenčím stěhování z něj něco předmětně doličného vykukovalo, stále víc a víc se odhalovalo. Hranatý klíč i s Kobzinovými otisky! A biologické stopy mravencům také nezachutnaly úplně všechny.
„To víš, v naší branži musí být člověk nejenom pečlivý, vytrvalý, ale i přemýšlivý, empatický a mít štěstí, samozřejmě. Tak jako ho měl Jiří, který si tím udělal svůj první velký případ, skoro ztracený. Ale taky ti povím: Řeka, les, kousek k silnici, nepřipomíná ti to něco?“
„Ale kuš, tak vůbec neuvažuj! Místo činu za nic nemůže. Krásně je tady i tam, kde si už sotva někdo na nějakou vraždu vzpomene. Holt už je to na světě takhle zařízené, že lásky budou, mordy budou, důchodci budou, zoufalí důchodci, kteří na mordy vzpomínat budou a zrovna u řeky jsou, jenom ty naše budoucí úlovky na sebe dávají čekat už nějak dlouhou.“
A Karel se opět vrátil k hypnotizování nepohyblivého splávku na vodní hladině. Doufá, že když si bude něco hodně moc přát, splní se mu to a už konečně se začne něco dít…
