K recenzi na tuto knížku mě zlákalo líbivé autorčino jméno, úsměvný název i titulní obrázek k tomu. A jak to dopadlo? No… Po přečtení jsem si řekl, a to zcela jednoznačně, že v hledání nedoceněných českých autorů můžu
i nadále pokračovat. Knížka není uceleným příběhem něčeho, co tvoří děj odněkud někam s poentou nakonec, jedná se o souhrn vzpomínek na běžné, velmi pravděpodobně vlastní příběhy, ale bohužel jen občas veselé, a to ještě zlehýnka.
Z exotické dovolené v Tanzanii, kde mě dosti vyděsilo jednoznačné hodnocení Zanzibaru přímo z autobusu a poučování, co všechno se musí použít při stavbě lodi, se dostáváme na sraz po 30 letech, k povídání o psech a zubním zákroku, u něhož se autorka nevyvaruje importu Zoubkové víly. Dále si zalyžujeme v Peci, zaparkujeme auto, pokáráme opalující se tetky, které si máváním „stoply“ záchranářský vrtulník, divíme se nad tím, jak si hlavní hrdinka slepí prsty lepidlem, jsme svědky trapasu na benzínce, koupi vánočního stromku a mimo jiné se dočkáme i kritiky literárních 50 odstínů šedi. Popsané zážitky to nejsou nezajímavé pokaždé, ale bohužel nejsou vyšperkované tak, aby nadprůměrně pobavily. Vždyť žádného autora nelimituje uveřejnění pravdy za každou cenu, ale může si cokoli vylepšovat, vymýšlet si, a to všechno nakonec co nejvtipněji popsat. Takový potenciál autorka zřejmě nemá, nebo ho nevyužila. Dostat podobný materiál do ruky Donutil nebo Halina Pawlowská, byť by zřejmě nezůstal na kameni kámen, ale posluchač nebo čtenář by se lámal smíchy.
Vzpomenutím dvou zvučných jmen jsem si nahrál na to, že autorka v knížce nadměrně zmiňuje známé osobnosti, což mi připadá jako nepřiměřený obdiv k autoritám a sebepodceňování. Kromě výše jmenovaných uvádí i Epsteina, Viewegha, Šabacha, Formánka, Terezu Brodskou, Mukaramiho a Rudu z Ostravy, až jsem se hrozil toho, kdy přijde na řadu Ivanka Gottová. A co jiného se v knize děje? Šopuje se, po hektolitrech se pije rychlá káva, a často se vychvalují své předešlé knížky. Kdepak, tohle mi tam smrdí, takhle „na silu“ by se body získávat neměly. Jo a také se v knize neustále něco „dává.“ Že nerozumíte? Porozumíte!
„Dáváme pizzerii v Chlumci, dávám kávu, dáváme láhev vína, možná i dvě (to pak ale musela být opice - při neznalosti počtu vypitých lahví, pro čtenáře navíc tak ohromující informace.) Chodit nahý – a to jako dáš? Dává knihu za dva dny, dává několik kilometrů se psem, aby potom dala sprchu (smrdět by čtenáři hlavní hrdinka neměla, to je fakt.) Autorčina posedlost v dávání téměř čehokoli vyústí až v chtěné či nechtěné komično?: „Já bych to nikdy nedala a tak jí dávám radu.“ Oblibu má i v několikrát se opakujícím slovním spojení „řeže se smíchy,“ a „že i slzička ukápne,“ ale i v tvrdém „zda“ a „zpět,“ jako by snad neuznávala existenci jestli, jestliže a zpátky, nazpátek.
Tím jsme se dostali ke stylistice, a že je z čeho vybírat. Přejděme drobnosti jako jeden překlep, špatné skloňování (operace kolene), a nesmysly (zafungovat a vyreklamovaný fotoaparát,) protože jsem slyšel už daleko více ubíjející hlouposti, jako například rozdistribuovat a dovyzjistit.
Začněme ojedinělým pokusem o vtip, a to je, když autorka popisuje přítelčin hrudník po plastice prsou: „Vypadala, jako by jí po ňadrech celou noc někdo jezdil šicím strojem.“ Další příklady už tak úsměvné nejsou: „Stromek ale opět nezklamal. (následují tři krátké věty) Letos tedy opět nezklamal.“ „Celou dobu panuje jarní počasí na topení…“ (neobratně napsáno) „V očích vesele hrají plamínky.“ (a co hrají?)
„Venku zuří příšerný vichr, tedy přímo vichřice.“ (díky za upřesnění) „Po chvíli už nemůže ani chodit. Teď už jí (sněhové kuličky) znemožňují jakýkoli pohyb.“ (druhovětné doplnění bylo tak důležité!) „Poslouchám opravdu pečlivě.“ (to ještě jde, já myslel, že bedlivě, ale stejně by mi tam nejlíp sedělo pozorně) „Lidé se vzbouřili, nesouhlasili, prožili tam celé své životy, ty domy postavili vlastníma rukama.“ (no jo, ale co když tam někteří prožili jenom poloviční životy, dokonce snad i životy někoho jiného a stavět mohli i cizíma rukama?) „… a bohužel domů se už nevrátili“ (tady mi vadí to „bohužel domů,“ což znamená, že se vrátili, ale bohužel ne domů) „… babička, která přesně do detailu ví, …“ (jako by šlo i nepřesně do detailu) „ … že má prokousnutý krk, naštěstí ale jen na kůži. Na šití by to asi bylo, ale…“ (bože! Prokousnutý krk! A váhání, jestli je to na šití! Podle popisu to podle mě bylo už jenom na zatlačení očí. Ba ne, naštěstí je celý krk „prokousnutý“ jenom na kůži.) Záliba v krční oblasti pro velký úspěch pokračuje: „Jen ten prokousnutý krk byla asi opravdu realita.“ (tak asi, nebo opravdu?) „…začínám na dálková světla zjišťovat, že…“ (tak aby to začínání netrvalo věčnost a děkujeme za informaci, že jako řidička máte tušení o dálkových i potkávacích světlech) „Odcházím do obchodu koupit kávu.“ (abychom si snad nemysleli, že kupuje u sousedky) „Postupně jsem nabízela lidem v čekárně…“ (slovosled + já už myslel, že nepostupně) „Jana bere mobil do ruky.“ (tak to je vskutku super informace, protože co kdyby si ho Jana brala třeba do pusy, že jo?)
Závěrem jen tolik, že takhle dobré „spisovatelství“ nevypadá. Netvrdím, že kniha musí být vždycky chytrá, mít přesně daný děj od pondělí do pátku, od jara do zimy, ale i vzpomínkový chaos by měl mít určitý řád. Tedy v autorčině případě sepsání nahromaděných životních zážitků, které se rozhodla „dát“ na papír. To samozřejmě „nedá“ každý, proto výsledek nemusí úspěšně dopadnout pokaždé. Prospělo by i více přemýšlení nad tím, co a jak píše, co se kam víc hodí a samozřejmě, jak už to u psavých žen chodí, tak škrtat a škrtat, nicneříkající balast odstranit.
Kritizoval jsem, ale nechci, aby mé hodnocení vyznělo jako katastrofální, to určitě ne. Ikdyž jsem dost rýpal, kniha je to průměrná, a ke dvěma nejhorším, co jsem kdy četl, má ještě kus cesty. Navíc je to jenom můj názor, s kterým se určitě nebudou shodovat ti, kteří mají rádi nenáročné čtení, k pousmání jim stačí málo, nemají cit pro jazyk, a obdivně vzhlíží k prožitkům jiných. Stáhnout či koupit knihu si můžete třeba na: http://knihy.idnes.cz/nejsem-namalovana-154238.html
