V autě mi spolujezdec přeladil rádio. Ze stanice nevím jaké na rádio Blaník. Budeš nadšený, hrají tam pěkné písničky, dá se to poslouchat. Spolujezdec odešel, frekvence zůstala. Ono, co si budeme povídat, poslouchat se dá všechno,
jde jen o to, s jakou výdrží, s jakými následky.
Tak dobře, hrají české písničky, ponejvíce Petra Muka, skupinu Kryštof, objevili i Miss Moskvu Jiřího Korna a čtyřicet let starou písničku Lenky Filipové. Neproběhnou dva dny po sobě, abych tyto čtyři interprety v rádiu cestou do práce a z práce nezaslechl, a nemám to daleko. Přestože se mi písně líbí, mají už hodně blízko k tomu, aby se mi neustálým omíláním zprotivily. Nechápu, jak se někdo může stát věrným posluchačem radia Blaník.
Zvláštní kapitolu však zasluhuje pan moderátor, který si hraje na Boha. Jak jinak si vysvětlit jeho: Pustím vám docela hezkou písničku. Chápete? Docela. Takže on hodnotí, jestli je hezká, nebo jenom docela hezká. Vždyť on se přece pasoval na na odborníka. Poznáte doufám rozdíl, když se vám „písničky líbí“ a „hezké písničky.“ Anebo: Když jsem uslyšel jeho „za měsíc a den bude Štědrý den, to zas bude příšerný den,“ nebyla v tom ani špetka ironie, ale kopec hnusu a otravnosti. Ano, to si dovolil. Velmi působivé v kontrastu s následující reklamou, která říká, jak se „všichni těšíme na Vánoce.“ Ano, paní nám vnucuje, že se všichni těšíme na Vánoce. Kdyby si to tihle dva spolu na férovku vyříkali, mohla by z toho být docela slušná mela. Takže konečně něco zajímavého!
S hláškami nezůstala pozadu ani blaníková rosnička, která posluchačům sděluje, že v Česku místy napadne až několik centimetrů sněhu. Super, tak s touto sněžnou informací je mi na silnici hned líp a okamžitě zapomínám na jablečný problém. Že nevíte na jaký? Promiňte, jsem z toho tak paf, že jsem ho zapomněl popsat.
Takže: Pan přechytralý moderátor nás poučuje jak zhubnout, přičemž problém pojal jasně a stručně. Nezačal špatně tím, že den máme začít snídaní, protože pro někoho den opravdu může začínat až obědem. Také že strava má být pestrá, nemáme se přejídat, a když už máme chuť na sladké, tak určitě jenom dopoledne, maximálně hned po obědě. Dobře, dejme tomu. Nezapomněl ani na lehkou večeři, také v pořádku. Ani závěrečným připomenutím, že večer do úst rozhodně nic sladkého by nic zásadního nezkazil, kdyby ho vzápětí nepopřel, že to neplatí pro ovoce, takže můžeme sníst třeba jablko, nejlíp dvě! A já dodávám, že všechno dokonale zatlučeme, když si hned půjdeme vyčistit zuby, aby trpěla sklovina, a jít spát s nadbytkem kalorií je taky moc super.
Vřele tak nedoporučuji sníst mísu mandarinek, a to si nevymýšlím, tak trávil večery můj známý, který si myslel, že pro sebe dělá to nejlepší. Nuž, asi poslouchal moudré rady rádia Blaník, které výživové poradkyni zřejmě málo zaplatilo. O to víc se rádio honosí sloganem „milujeme Česko a české písničky.“ To velmi rád připomíná i mnou vybraný moderátor, který se snad zabouchl i do svého reklamního hlásání, že jako soutěžící „můžeme prožít Vánoce zadaRRRRRRRRRmo!“ Poněkud méně atraktivní a tudíž nezmiňované je to, že na úkor těch, kteří o peníze přijdou, protelefonují je.
Ale i tak se obávám toho, že nastane doba, kdy bude celé Česko milovat třeba už i spoďáry a tkaničky do bot, ba i tu sněhovou vločku, která nám přistane na čele, protože jsme zrovna stáli na správném místě. Dokud neroztaje.
Nechápu, proč už se nám písničky nelíbí, ale musíme je rovnou milovat. Proč, proč, proč jenom s milováním nešetříme? Třeba kdyby mně, byť jen úplnou náááhodou někdo řekl, že miluje hašlerku v puse, ponožky v sandálech a zároveň i mě, velmi rád bych chtěl vidět milování těchto také milovaných v posteli, jako i znát spokojenost všech zúčastněných. I když, člověk nikdy neví, vkus neodhadne. Abyste do mě neřekli, že jsem rýpal a proč si rádio nepřeladím, nejlépe rovnou nevypnu, protože všude je to v bledě modrém, tak proto to zatím nedělám, protože mám nadhled, protože se s vámi chci o postřehy podělit.
Aby v tom výjimeční moderátoři v rádiích nebyli sami, tečnu i sportovního komentátora Jaromíra Bosáka, kterého snad „milují všichni," kromě mě. V prvním poločasu komentování přímého přenosu fotbalu Slavia - Astana, mě nepřekvapil slávistickým „diváctvem,“ jak je dnes večer na fotbal dobré „klima,“ jak míč „odtransportoval,“ jak o hráči „bylo hovořeno“ před zápasem, jak se Slavia po vstřeleném gólu (dala ho ona, nebo soupeř?) dlouho vzpamatovávala, když mnohem výstižnější by bylo: po obdrženém gólu. Nepřesnými, nevhodnými a nesmyslnými žvásty z druhého poločasu posloužit nemůžu, vypnul jsem zvuk.
Zapnul jsem si ho až na víkendový biatlon na ČT sport, která se zřejmě řídí heslem, když osm biatlonových expertů a reportérů, tak co nejvíc tlachání před a po závodech, přičemž nad plytkostí a přínosnosti rozhovorů já žasnu. Ale čert to vem, to se dá také vyřešit podívanou až samotného závodu, jenomže co si budeme povídat. Holky bez Gábiny se můžou snažit sebevíc, ale když tam není Koukalka, není to vůbec ono.
