… anebo taky studené. Určitě to všichni znáte. Jídlo, které je pro někoho horké, má ten druhý už hltavě v sobě a tak se první divý druhému a druhý nechápe prvního. Myslím si, že teplotní kompromis, který by se zavděčil všem, neexistuje.
Třebaže nechci horkojídelníkům nadbíhat, z jednoho logického důvodu budu muset. A rád, protože sám jím jsem. Na stole raději jídlo vřelejší než studené proto, že dřív nebo později jakýkoli talíř vystydne. Mícháním a foukáním tím spíš. Hůř si dovedu představit to, aby hosté na návštěvě, závodní jídelně nebo v restauraci od stolu odbíhali a domáhali se ohřátí.
A přitom je to taková škoda! Opravdu a smůla o to větší, že k naprosté spokojenosti chybí tak málo, jen tak minimálně maličko! Minutu ohřevu navíc, několik stupňů tepla k dobru. Ale i opačně se dá chybovat. Když se pivo k obědu vytáhne z ledničky nebo z pátého schodu o hodinu dřív a ne pět minut před prostřením.
Vzpomněl jsem servírování. Tak tomu také něco mám. Představte si, že jste po výborném obědě, kterému chybí už jenom ta pověstná třešnička na dortu, ano, vydařený moučník. Na dezertní vidličku a velikostí vyhovující talířek ale zapomeňte, protože hostitelka vám dortík flákne na podšálek od kafe, které jste si už zamíchal, tak proč lžičku nepoužít i na sladkost, že? Co na tom, že obrovský kusanec přečuhuje okraj talířku o tři centimetry a vy se strachujete, aby se vám na ubrus nezkácel.
Vzpomněl jsem kafe. No, tak k tomu také něco mám. Přece když o očekávané návštěvě víte, že má ráda hruškovou vodu, tak jí snad neuděláte vyprošťováka, protože si myslíte, že tak je to správné a když návštěva ráda popíjí víno, nebudete ji nutit do koňaku jenom proto, že chutná právě vám.
Tímto blogem však nemám spadeno jenom na nepříliš vyhovující stravování, respektive na laxní servírování jídel návštěvami počínaje a restauracemi konče, ale na všechno to, čemu chybí k dokonalosti, k maximu spokojenosti, pouhý kousíček.
Jako příklad úplně odjinud uvádím zkušenost z ordinace plastické a estetické chirurgie, kde vám na první i druhý pohled připadá všechno bezchybné a dokonalé (kamery, mikrofonní kontakt s personálem, pohodlí, čistota, dodržování objednávacího času,) jenomže když při vstupu do čekárny hlasitě vržou dveře, v tu ránu vše pozitivní zakalí závan znechucení a lítosti.
A co teprve jak na vás zapůsobí počin osobnosti, na kterou dvě hodiny upjatě visíte, každé její slovo hltáte, jako kdyby bylo svaté? Jak se potom vypořádáte s tím, když si pro vás tento fascinující nadčlověk po sobě nezasune židli, která dalším odcházejícím překáží a co teprve, když v soukromí nezajde pro hrubé slovo daleko? Rázem by vám zjihlo, hned byste měli po dokonalém vzoru, po vašem vysněném Bohu, nemyslíte?
Ale nemusíte chodit zrovna na odborné sympozium, jistě něco podobného znáte i ze své práce, ze svého okolí. Žijí mezi námi – bordeláři, lajdáci. Nezhasínají po sobě, nezavírají po sobě, neuklízí po sobě. Světla, dveře, nádobí. Žvanilové, chvástalové, slibotechny. Že to všechno jsou maličkosti, tvrdíte? Tak to si zrovna nemyslím! Ovšem je tu jedno malé opodstatněné a pochopení si zasloužící výjimečné ale, to jediné si přehlížení opravdu zaslouží.
Za lidské a tudíž i do jisté míry omluvitelné nicotnosti považuju jedině projevy zdravotního charakteru, jako například nezvladatelné škytání, říhání nebo prdění. Že ani s tím nesouhlasíte? Jako bych to tušil! Že se na to psaní taky už nevyseru! :-) Tímto ode mě aspoň přijměte pozdrav z psychiatrické kliniky doktora Chocholouška.
