O prodavačce, která si o mně myslela, že si o ní myslím, že je blbá. Jenomže to vůbec nebyla pravda, jenom pod mou větou četla ten svůj ženský řádek, který chlapi nevidí. Nejlepší však bude, když vám všechno postupně vysvětlím.
Potřeboval jsem koupit čtvrt kila točeňáku do leča. To také u uzenin sděluji paní prodavačce a ta krájí, váží, zabaluje a nashledanou. Sakra, zdá se mi to nějak málo, neměl jsem toho koupit víc? Mrknu na etiketu a čtu, že mám naváženo 0,200kg. Se vší úctou se tedy k paní prodavačce vracím s tím, že jsem požadoval čtvrt kila a ne dvacet deka.
„Já ale vím, kolik je to čtvrt kila, že to je dvacet pět deka.“
„Ale já netvrdím, že to nevíte, já jsem chtěl jenom víc, než jste mi ukrojila.“
„Vy si asi myslíte, že jsem blbá prodavačka, že jo?“
„Proboha tam já vůbec nemířím, proč bych měl?“
„Hmmm, tak proč jste mi neřekl, že mám přikrojit?“
„Klidně bych řekl, ale přes všechny ty půlky chlebů, co máte vystavené na pultě, nejde na váhu, natož na její displej, vůbec vidět!“
„Hmmm, ale lidi jsou tady na chleba zvyklí, berou si ho odsud a taky salámu vždycky chtějí nakrájet raději míň než víc…“
A to mi říká prodavačka, která by měla spíš přidávat, aby víc prodala. Argument jak sviňa. No nic, na její „pravdu,“ že lidi chtějí míň než říkají a ještě k tomu vždycky, jsem nevěděl jak reagovat a málem z ní dostal alergickou reakci. A hrozí stále, neboť tato věta se na výsluní mých mozkových závitů přetřásá dodnes. Vševědoucí prodavačka ví, že lidé chtějí pokaždé raději míň, hmmm.
Copak já nejsem člověk? Co potom jsem, když chci tolik, o kolik si říkám? Nespíš divný a naprosto nespolečenský tvor, když nezapadám mezi ty lidské exempláře, kteří, když něco říkají, chtějí to jinak. No nic, můj problém, asi se s tím budu muset nějak vyrovnat.
Konec dobrý, všechno dobré, pravdivostí jsem začal a tou i skončím, není potřeba si dál něco vymýšlet.
Poté, co mi paní prodavačka podala 0,065kg točeňáku, jsem s ní už nekomunikoval, poděkoval jsem a odporoučel se s pocitem, že jádro pudla naší záležitosti by mohlo vysvětlit rčení: líná huba, holé neštěstí.
To je tak zatěžko přiznat, že ukrojila míň a zeptat se, jestli to tak může nechat nebo přikrojit? Co si o mně myslela? Že bych jí za její nepřesnost natrhl prdel či co? To se stydí za to, že množství přesně neodhadla? Vždyť přesně se to dá trefit snad jenom náhodně. Propánajána, jsme přece lidi, ne? Pardon, já nejspíš ne, protože říkám to, co si myslím a chci.
