Nedobrovolná cesta nemá konce

Při návratu k vagónům, které vlastně stály na poli na provizorních kolejích, se z osmi, asi 200 metrů vzdálených typických malých domků, vyhrnuli civilisté. Měli v rukou košíky a mířili k nám. V košíkách měli něco zabaleného

 do šátku. Ukázali nám na košíky, něco říkali, ale žádný z nás jim nerozuměl. Naštěstí se objevili starší vojáci, kteří obsluhovali vory, ti trochu znali jejich jazyk. Že prý ti muži s námi chtějí udělat výměnný obchod. Přicházeli sem vždy, když se přeplavovaly vagóny. Muži ukazovali na sebe, pak na nás a poté do košíku, v kterých měli buď vejce, nebo kozí sýr. Při tom do jednoho žvýkali slunečnicová semínka, což dělali velice šikovně. Jádro si strčili do úst, skousli hrany a obě půlky slupek obloukem vyplivli. Slupky letěly, jako když je z koutku úst vyfoukne dmychadlo.

Jeden nám předváděl, jak šikovně si dokáže ubalit cigaretu. Hrábl do kapsy u kalhot, vyndal něco tabáku, poprvé jsme spatřili machorku. Tabák nechal zase zmizet v kapse, teď sáhl do kapsičky na prsou košile a v jeho prstech se objevil kousek novinového papíru. Z novin si utrhl kousek, asi 5x10 centimetrů, zbytek strčil nazpět do kapsičky jako poklad. Jednu stranu útržku navlhčil jazykem a olíznutý papírek strčil do kapsy, kam předtím opět schoval tabák. Rukou v kapse chvíli šmejdil a vytáhl ji i s utočenou cigaretou. Na pohled hezká nebyla, ale bylo to ke kouření. Muž si zasloužil náš obdiv. Sám nekouřím, ale můj soused ve vagónu Ernst Wikner je velký kuřák. Vždy dostal můj denní příděl. Teď na výměnu ale nic nemáme.

Šli jsme k vlaku, ještě mokré ručníky schovali do torby, aby se neztratily. Při tom se mi do ruky dostal můj zámeček od skříňky, na který už jsem si ani nevzpomněl. K zámku jsem už měl jen jeden klíček. Několikrát jsem oblouk musel zaklepávat, aby šel zaklapnout. Ernst, když spatřil, co držím v ruce, řekl, že tady přece mám něco na výměnu. Ten starý krám už neměl žádnou cenu, možná dvě vejce bych za to mohl ale dostat.

Když jsem se vracel k civilistům, byl okolo nich stále ještě hrozen našich. Pojednou jsem spatřil starou ženu, která vyšla z domku, mávala mi a šla mým směrem. Také ona držela košík. Zůstal jsem stát, zvědav, co může chtít. Když se přiblížila, bylo vidět, jak je chudá. Bosí tam běhali všichni, ale její šaty byly určitě tak staré jak ona sama. Nebyly ale špinavé, Těžko popadala dech, jak pospíchala. Ukázala na mou pravou ruku, kde se mi na prstu houpal visací zámeček, který zřejmě chtěla. Podával jsem jí ho, tady to máš. Nesáhla ale po něm, nýbrž strčila přede mne svůj košík, v kterém bylo asi dvacet vajec. Musela zámeček považovat za velice cenný. Ukázal jsem jí dva prsty a řekl, dvě. Zase mi košík strčila k tělu a naznačila, že si mám vzít celý jeho obsah. Vyndal jsem dvě a řekl, že je to v pořádku. Co také bych s tou spoustou vajec dělal. Na uvaření a usmažení nemáme příležitost. V poskakujícím vagónu by se zkazila, a kdybych je vypil syrová, z kýblu bych se dlouhou dobu za jízdy nehnul. Stále ještě mi strkala košík a naznačovala, abych si jen bral. Tak dobře, vzal jsem ještě dvě pro Ernsta, podával jí zámeček a dal jí vědět, že může odejít. Ona ale neodcházela, stála tu, ta stará žena, s obličejem poznamenaným osudem a tvrdou prací, s hlubokými vráskami, a její světlé oči se dívaly do mých. Připadalo mi, že chce něco říci, já ale neznal její jazyk a ona neuměla německy. Nechtěl jsem se jen tak otočit a odejít, když mám být upřímný, odejít se mi ani nechtělo, neboť z té ženy vyzařovalo tolik laskavosti a důvěry, že bylo příjemné po té dlouhé cestě v dobytčáku přes tu nedozírnou zem, stát ještě okamžik před tou fascinující ženou. Položila zámek mezi vajíčka v koši a svou nyní uvolněnou rukou mi pevně zmáčkla zápěstí. Pravděpodobně mi chtěla stisknout ruku, ale v každé jsem držel vajíčka. Při stisku se mi dívala opět do očí a kývla hlavou. Poté se otočila a odcházela. Zůstal jsem stát a sledoval, jak unavenými kroky nesla košík, který jako kdyby byl o hodně těžší. Pojednou zůstala zády ke mně stát, pomalu se začala otáčet a jako proměněná mířila lehkým svižným krokem, který bych od ní nečekal, ke mně. V prvním okamžiku jsem pomyslel, že litovala výměny a vrací se pro svá vejce. Když se ale kousek přede mnou zastavila, spatřil jsem, že její oči jsou teď jiné. Nebyl jsem velký znalec lidí, ale že v jejich očích byl pojednou strach, jsem poznal. Dokonce veliký strach jsem v těch očích viděl. Čeho se bojí, projelo mi hlavou? Tak rád bych té ženě pomohl, jen vědět co s ní je. Tu zvedla svou pravou ruku a udělala přede mnou pokřižování. Znova se otočila a rychleji odcházela ke svému obydlí. Zůstal jsem stát, dokud nezmizela v jednom z těch hliněných chýší, už se neotočila. Stál jsem ještě hodnou chvíli jako přimražen. Neuměl jsem si vysvětlit, co se mi tady přihodilo. Ještě nikdy v životě jsem se s něčím takovým nesetkal. Byl jsem příliš mladý na to, abych se s tím dokázal vyrovnat.

Určitě bych tam stál dále, kdyby nezapískala lokomotiva k odjezdu. Musel jsem si pospíšit, před vlakem bylo jako vždy živo. Každý se snažil si rychle ještě něco obstarat. Před našim dobytčákem stál Ernst a křičel, kde jsem tak dlouho, už myslel, že mě mají partyzáni.

„Udělal jsi zřejmě dobrý obchod s tím starým zámkem?“

„Proč?“ ptal jsem se.

„No přece držíš čtyři vejce!“

Teprve teď jsem se probral.

„Vlastně ano, tady máš dvě!“

xxx

Pokračování jindy